Programové zhodnocení postarším pravičákem
Kde se vzali, tu se vzali, Svobodní Petra Macha. Budou zase volby, tak jako postarší pravičák jsem zatoulal do jejich programu. Hmm. Nepochybně své ekonomické propočty mají spočítané dobře, určitě jsou v souladu s nejnovějšími ekonomickými poznatky a vysokoškolskými příručkami a mají jistě i kladná doporučení mnoha renomovaných ekonomů. Machovi Svobodní dokázali situaci doma i v Evropské unii z pravicových pozic ekonomicky i politicky popsat správně, jistě na nic z jejich ryze utilitárního technokratického hlediska nezapomněli, ale tohle všechno má jednu docela podstatnou vadu : žádného voliče to nezajímá.
Volby totiž vyhrávají emoce. Vždy rozhoduje něco tajemně iracionálního, hmatatelně neuchopitelného, něco lidskými exaktními smysly nezaznamenatelného, prostě něco, co člověka takříkaje vezme za srdce a osloví i emocionálně. Jejich volební program lze přirovnat k počítači vybavenému solidním hardwarem, jemuž ale chybí příslušný software. Na čtenáře působí jako kus surového železa prostý oduševnělého designu a dotyku lidské ruky. Něco jako tělo bez duše či láska bez sexu.
Moc času Svobodní neztráceli ani vysvětlováním, co konkrétně je jejich průběžným a co konečným cílem a jak by se případně jejich záměry dotknuly života řadových občanů z řad podnikatelů, živnostníků, zaměstnanců, studujících, důchodců, rodičů a dětí, zemědělců, státních zaměstnanců apod., a to tak, aby to každý průměrný volič srozumitelně pochopil. Nic podrobnějšího nám inženýři od Svobodných ani nevzkazují, jak by svých blíže neurčených cílů chtěli procedurálně dosáhnout, když už by jim voliči chtěli dát důvěru.
Myslím, že Svobodní to už poněkud přepískli – každého jednotlivce vidí skutečně jako dokonale osamocenou a izolovanou esenciální individualitu bez jakýchkoliv vztahů s ostatními lidmi, bez rodinného zázemí, bez dětí a rodičů, bez blízkých a bez přátel, čistě jako jakési počítačově naprogramované a dálkově řízené monstrum vytržené z lidského společenství, obce a kraje. V odpudivě studeném programu nenacházím myšlenky vyjádřené normálními lidskými slovy jako např. vlast, rodina, manžel, manželka, děti, manželství, rodiče, krajina, sympatie, domov, víra, láska, pokora, štěstí. Prostě ony emocionální atributy, které pozemský život každé lidské bytosti činí autentickým ŽIVOTEM v plné jeho rozmanitosti, nejenom kdy, s nadsázkou řečeno, je nástup do práce a kdy přestávka na svačinu. Za hluboké totality se říkalo, že z toho čtení bolí člověka ruce.
Nejméně stokrát čteme stále dokola ve všech pádech slovo stát, stát, stát, stát a zase stát, a ačkoliv základem každého, i toho jimi adorovaného státu je rodina, toto slovo – vážení čtenáři, nepředstírám – jsem nikde ani jednou nezahlédl. Byť Svobodným sami příznivci svými doplňujícími otázkami k programu napovídají, co vlastně je pro jejich životy nejdůležitější, oni tvrdošíjně setrvávají na jeho nekompatibilitě s reálným životem. Vypadá to, že tak to i vážně myslejí a že o opravdovém životě nic nevědí.
Kromě fascinace státem a vedle obligátního poukazu na právo a spravedlnost nic nenacházím, ani jak konkrétně Svobodní chtějí reformovat nejbolavější vřed a největší ostudu všech orgánů veřejné moci, a to justici. Ponechávají je v klidu dnes a denně konané nejen justiční omyly, ale dokonce i justiční zločiny. Nevzrušují je dnes a denně následkem zrůdných diletantských rozhodnutí soudy ničené lidské životy, rozvrácené rodiny, nadosmrti poznamenané vztahy rodičů a dětí, ožebračování mužů a žen, zavírání poctivých a nevinných tátů do kriminálů za vykonstruované dluhy, atd.
Nenalezl jsem v něm ani jednu zmínku o člověku daleko větších nebezpečích současné moderní epochy, než je deficit státního rozpočtu či přijetí evropské měny, a to taková jako jsou zhoubné ideologie typu homosexualismus, klimaalarmismus, feminismus, multikulturalismus, kvóty podle pohlaví, barvy pleti a kdoví podle čeho ještě. Už vůbec program neuvádí, jak by Svobodní tyto antipravicové a pro lidskou společnost destruktivní zhůvěřilosti novodobé totality zavlečené k nám ze Západu v české společnosti eliminovali.
Plytký program Svobodných zřetelně koreluje s osobou předsedy strany a předseda strany je odrazem jejich programu, což evokuje důvodné podezření, že program i strana jsou předsedovými dětmi. Jako vůdce pravicového uskupení dělajího si čáku na úspěch ve volbách ale Petra Macha ani v nejdivočejším snu představit nedokážu. Nejspíše by mohl úspěšně vykonávat pozici bankovního úředníka na klientské přepážce, s úsměvem přijímat a vydávat hotovost, svého zákazníka by vždy úslužně pozdravil a popřál mu příjemného dne. Vsadím se, že jím opatrované účty by v každém okamžiku byly dokonale vyrovnané, bilance má dáti dal by při jakékoliv kontrole nadřízenými byla shledána bez námitek. Na tomto pracovním místě by byl Petr Mach naprosto věrohodný.
Opravdovým přirozeným vůdcem se totiž musí člověk narodit. Takového člověka všichni svými neklamnými živočišnými instinkty poznají již na první pohled. Ten také volby zaslouženě drtivě vyhrává. Výjimka ale občas potvrzuje pravidlo, jak ukázaly poslední sněmovní volby, kde se na pozicích předáků stran sešly samé nuly, takže vyhrála ta ze všech nul největší. Čistě na okraj, za jediného polistopadového vůdce s velkým V či lídrem s velkým L napříč úplně celým politickým spektrem považuji Mirka Topolánka. To byl „srdcař“ par excellence, z něho pozitivní emoce jenom prýštily, uměl posluchače oslovit, znal zásady správné rétoriky, byl nadán dostatkem přesvědčivé empatie, dovedl tvrdě argumetovat, až jeho konkurent na levici býval propocený. Nebylo pro něj problémem přijít se „srdcem na dlani“, ale na druhou stranu se nezdráhal prásknout do stolu. Zkrátka ovládal dokonale celý rejstřík verbálních a nonverbálních projevů, jimiž dokázal lidi spojovat a získávat na svou stranu. Měl trošičku slabost, že si občas, jak se říká, pustil „pusu na špacír“, což se mu stalo nakonec osudným. Nebýt onoho smolného rozhovoru pro jeden homosexuální časopis, tak nám vyhrával jedny volby za druhými a ve volebním roce šťastné konstelace 2010 měla koalice dokonce pohodlnou ústavní většinu.
Pravý lidský život je podstatně košatější a šťavnatější, než Svobodnými narýsovaný podle formalizovaného extraktu z ekonomických pouček a doplněný obecnými floskulemi. Babiš by chtěl stát řídit jako firmu, Mach jako banku. Z tohoto úhlu pohledu se oploštělá idea jejich programu až příliš potkává s podobně deformovanou ideou socialistů všech barev. Skutečná pravice žije úplně něčím jiným. Kvůli tak závažným nedostatkům bude zenitem Svobodných volební zisk maximálně 5 %, což k prosazování pravicových myšlenek jistě nestačí. Odtrženost od těch, komu by jako politický subjekt měli sloužit, tedy od živoucích občanů a reálných lidí s tělem i duší, mi brání se touto alternativou zabývat.
Přiznám se závěrem, že ve státě podle Macha bych nechtěl žít ani jeden den.