Prezident republiky vrátí zákon. Možná tak jeden z dvaceti. A Poslanecká sněmovna toto „veto“ přehlasuje. Asi tak devatenáct z dvaceti vrácených. Má to cenu? Má.

Veto prezidenta republiky je jednou ze zásadních pravomocí hlavy našeho státu. K výkonu této pravomoci není třeba kontrasignace předsedou vlády, a jde tak o tzv. pravomoc absolutní. Je zakotvena v článku 50 Ústavy České republiky.

Podle české ústavy prezident republiky skutečné absolutní právo veta nemá. Nemá u nás ani šanci vetovat či uplatnit výhrady třeba jen k vybraným pasážím zákonů. Může pouze zákon, doručený Poslaneckou sněmovnou po schválení i v Senátu, Poslanecké sněmovně vrátit zpět a pomocí formulování svých výhrad se pokusit přesvědčit poslance, aby se nad zákonem ještě jednou zamysleli a popřípadě jeho cestu legislativním procesem ukončili.

Nejde tedy o právo veta v čistém slova smyslu, ale o tzv. suspenzivní veto, které není v rámci legislativního procesu konečným a nezvratitelným aktem. Vetem tento krok u nás nazýváme spíše ze zvyku, z tradice.

Poslanecká sněmovna má v tomto procesu naprosto dominantní postavení. Pokud jí Senát vrátí zákon s pozměňovacími návrhy, popřípadě pokud se zákonem odmítne vyslovit souhlas, postačí poslancům většina pouhého jednoho hlasu (tedy 101), aby Senát přehlasovala. A stejná minimální většina postačí, aby protlačila zákon i navzdory prezidentskému „vetu“. Ba dokonce většina jediného hlasu postačí k přečíslení negativního postoje Senátu i prezidenta dohromady.

Zdálo by se tedy, že je institut vrácení zákona jen zbytečnou formalitou. Ale není. Je součástí demokratické diskuse o podobě naší legislativy a o trendech jejího vývoje. Postoj (jakéhokoli) prezidenta může být (včetně zdůvodnění takového postoje) reflektován veřejností, odbornou obcí i politickou scénou. A může tedy ovlivnit bázi, na které se budou příště rodit další změny právního řádu.

Přesně tak postupoval po celých deset let svého úřadování na Pražském hradě prezident Václav Klaus. Vracel zákony i tehdy, kdy naděje na změnu postoje Poslanecké sněmovny byla nepatrná nebo skoro žádná. Byl ale přesvědčen, že pokud jsou jeho výhrady k zákonu vážné, zaznít touto formou musejí. Dokladem toho může být i nová kniha Institutu VK „Veta prezidenta Václava Klause“, obsahující jejich kompletní výčet včetně doslovných zdůvodnění.

Náš právní řád se už mnoho let nevyvíjí směrem k omezení působnosti státu a jeho institucí či k posílení svobody jednotlivce. Vyvíjí se směrem přesně opačným, a to i pod vlivem unijní legislativy, která k nám přichází formou direktiv, doporučení a závazných norem. K tomu si naše vlády a parlament s téměř každým dalším zákonem přidávají svůj podíl na nových zákazech, příkazech, regulacích, kvótách, limitech, na dalším a dalším omezování svobody lidí.

Dá se říci, že pokud by Klaus byl v dotyčné dekádě seděl v poslanecké lavici, zvedl by svou ruku možná pro nějakých pět procent všech tehdejších návrhů zákonů. Poslanecké sněmovně jich ale nevracel 95 procent (což by bylo realistické číslo, pokud by bylo vycházelo z jeho podpory či odmítání jednotlivých zákonů), ale pouhých zhruba pět procent.

Byl totiž přesvědčen, že vrcholné ústavní instituce nemají žít v permanentním vzájemném střetu a napětí. Zvláště u vědomí, že je prezidentem voleným nepřímo a odvozujícím svůj mandát od parlamentu. Proto vracel Poslanecké sněmovně jen takové zákony, u nichž byl jeho nesouhlas zvláště výrazný, nebo takové, které nesly určitou symboliku, které byly vhodnou demonstrací rozporu mezi legislativním trendem a jeho úsilím o větší svobodu lidí.

Samostatnou kapitolou, vlastně novou a velmi výjimečnou, byly případy, kdy prezident Klaus zákon ve lhůtě 15 dnů sněmovně nevrátil, ale svůj podpis k němu nepřipojil. Tato forma určitého distancování se od normy bez využití práva „veta“ je vlastně jistou obdobou varianty, při které se Senát ve lhůtě 30 dnů zákonem nezabýval, nezaujal k němu žádné stanovisko a podle ústavy se tak mělo za to, jako kdyby byl zákon schválil. U Senátu však veřejnost dobře rozuměla, že takový krok demonstruje spíše nezájem se normou zabývat pro její nepodstatnost, nekonfliktnost či zdánlivou samozřejmost, zatímco marné uplynutí prezidentské lhůty k vrácení a současně odepření podpisu bylo správně chápáno jako „budiž, ale beze mne“.

Pravomoc vracet Poslanecké sněmovně zákony (a připojit k takovému postoji i patřičné zdůvodnění) patří mezi zásadní a sledované prezidentské pravomoci, a to i přes slabé postavení prezidenta v této věci oproti Poslanecké sněmovně. Jejich výčet včetně těchto zdůvodnění je přehlednou ilustrací postoje prezidenta k některým zásadním společenským problémům. Lze jej uchopit i jako svého druhu ne zcela veselou kroniku vývoje politického myšlení a právního řádu v letech 2003 – 2013. Už proto, že od té doby se tenhle špatný trend ještě urychlil.