Od květnových voleb se tu a tam objevují úvahy, zda má KDU-ČSL šanci vrátit se plnohodnotně do politického života. Volba nového vedení a případná možnost změny politiky strany znovu otevírají diskusi, zda KDU-ČSL s novým vedením bude mít místo v české politice. K tomu pár poznámek.

Zda právě KDU s novým vedením má místo v české politice, nevím, ale skutečně křesťanská strana ho v ní má určitě.

- Společnost se mravně rozkládá (trvalé ustupování sprostotě a nevázanosti, neúcta k autoritám a řada dalších negativních jevů) a je jen otázkou času, kdy si sama uvědomí, že jí to nejen nic positivního nepřináší, ale naopak škodí. Nápravu není možné zajistit jinak nežli návratem ke křesťanským ideálům, které zkultivovaly svět, na nichž vznikla naše civilizace a které dávají srozumitelné vodítko, jak se v životě chovat a jak postupovat při vytváření harmonické společnosti.

- Současná společnost se bude muset možná už brzy zamyslet nad silou, která může být v náboženství skryta. Bohužel jí k tomu nepřinutí křesťanství, ale islám a ve vnuceném boji proti němu možná sama uzná, že opřít se při tomto střetu o křesťanství pro ni může být výhodné.

- Řada vyspělých demokracií, u nichž se mnohdy inspirujeme při tvorbě vlastních zákonů, má vlivné křesťanské strany, které na politické scéně zaujímají významné postavení.

Politická strana, která se snaží křesťanskými zásadami ovlivňovat veřejný život, by už jenom z výše uvedených důvodů ve společnosti chybět neměla, jak se mimochodem už dnes shodují i mnozí rozumní ateističtí politologové. Že veřejnost KDU za takovou stranu nepovažuje a že jí to nevěří ani sama církev a mnohé její ovečky, to si strana udělala sama svojí snahou podchytit co nejširší veřejnost a nepřipomínat jí, že lidským údělem je „v potu tváře chléb svůj dobývat“ a že štěstí máme hledat především ve službě pro druhé. Pro většinovou ateistickou společnost to ale bylo stejně málo a špatně uplatňovanou vstřícnost brala (ne tak úplně chybně) jako prodejnost a naopak jí toto nedůsledné lpění na vlastních principech dodalo argumenty k očerňování křesťanské politiky. Zda se KDU dokáže této nálepky zbavit, je otázkou. Její „pochopení“ pro stávkující před květnovými volbami, zdůvodňované snahou o „sociální smír“, byla zbabělost a veřejnost to tak zřejmě i vyhodnotila. Pokračování v tomto trendu i po volbách a věčné výhrady k nezbytným úsporným opatřením nesignalizovaly potřebný obrat. I v současné době namísto například jasného odsouzení nově připravovaných stávek, které v kritických chvílích rozdělují společnost, zbavují ji akceschopnosti a v jejichž pohnutkách je zřetelně cítit i řada ze sedmera hlavních hříchů (závist, nestřídmost, hněv, lenost), strana opět "nachází pochopení" a přilévá olej do ohně.

Nový předseda strany bude muset opravdovost svého křesťanství prokazovat až teprve ve funkci (lidovci by možná měli své kandidáty na nejvyšší funkce lépe lustrovat a nespokojit se s několika na první pohled patrnými positivními osobnostními rysy). Jeho prvotní prohlášení byla možná příslibem nového přístupu, ale tento příslib - i přes řadu křesťanskou stranou vnesených či prosazovaných konkrétních společensky významných témat (potraty, gayové, sexuální výchova dětí, zvýhodnění důchodců dle počtu vychovaných dětí apod.) - podle posledního stanoviska strany ke stávce rychle vyprchal a vše, zdá se, sklouzává do starých kolejí. Škoda. Už kvůli její tradici a historii by byla škoda, kdyby KDU musela na politické scéně nahradit nějaká jiná, „křesťanštější“ strana.

A na dokreslení ještě příklad toho, co všechno je v KDU možné. Když apoštolský nuncius ve své zdravici při oslavách sv. Václava pochválil výsledek květnových voleb jako dobré znamení pro náš národ, prohlásil to jeden z kandidátů KDU na senátora v Hlasu (stranický tisk) za „urážku všech generací poctivých lidovců“ a sdělil čtenářům, že duchovní nevědí, „jak křesťanství aplikovat do oblasti politiky“. Takové názory a takové přístupy dělají straně medvědí službu, s nimi svou věrnost křesťanským ideálům neprokáže a sympatie církve ani rozumných věřících nezíská.