S nově jmenovaným ministrem se veřejný prostor plní úvahami nad jeho minulostí i budoucností a knížecími radami, které kroky musí podniknout nejdříve. Jako bonus čtenář obvykle obdrží i prorockou informaci o tragických následcích, které naši zemi a spravedlnost čekají v případě, že ony doporučované kroky nový neudělá a dobrých rad nevyslyší.
V probíhající debatě poněkud zapadnou úvahy, které by měly naše přemýšlení opanovat mnohem více, než zvažování nejbližších operativních kroků či rozhodnutí: totiž jaký člověk by se měl ministrem stát, jakého ministra bychom si přáli či naopak jakého ministra bychom v žádném případě nechtěli. Jakkoli jsou tyto otázky obecné a bylo by možno je aplikovat na všechny představitele moci výkonné, pojďme se v následujících řádcích zaměřit na to, jakým by měl být právě ministr spravedlnosti.
Pozitivní definice aneb Ministr značky ideál
Zajisté bychom si přáli člověka charakterního, na jehož slově se dá stavět. Měl by to být právník, ideálně s praktickými zkušenostmi v justici. Té je někdy vyčítána špatná komunikace s veřejností – měl by tedy být nadán schopností zájmové skupiny stmelovat, nikoli rozeštvávat. Mediální umění je sice vítané, ale dnes už víme, že není samospasitelné. Manažerem by měl být v každém případě – minimálně manažerem politickým a státnickým. Měl by být schopen rozpoznat a pojmenovat koncepce a preference. Bude-li dobrým psychologem, rychleji prohlédne faleš a klam a včas vyloučí ze svého okolí hady, které by si jinak hřál na prsou. A v nejobyčejnějším smyslu slova by měl být normální – s vyrovnanou osobnostní strukturou a obklopen fungujícím rodinným zázemím. Neboť povolání je to stresující a neobstojí v něm lidé kolabující, psychicky labilní, vyšinutí nebo mocechtiví. Moudrý ministr bude občas spěchat k přátelům z dětství s prosbou, aby ho kritickými hlasy vrátili z oblak na pevnou zem a nedovolili mu zpychnout nad míru únosnou. Neboť ve vyšších patrech pravdu neuslyší – jsme totiž národem farizejů. Jakkoli za zády politiky pomlouváme, v osobním styku jim pokládáme rudý koberec a necháváme poskakovat po svých zádech.
Komu nepřístupno?
Ministr se neměl cítit zachráncem, hrdinou, vyvoleným či Supermanem, ale současně by neměl být srab a jeho názory na věc bychom měli znát. Neměl by příliš planout pro novinky, neboť justice je prostředí konzervativní a zavést změnu v ní trvá desetiletí. Volby sice mění politické směřování státu, na hledání spravedlnosti v soudních síních by nejenže neměly, ale naopak nesmí mít žádný vliv. V justici totiž preference nelze střídat a mnohé pokusy o změnu kurzu nakonec působí jen jako klacky, vrhané spravedlnosti pod nohy. Z tohoto úhlu pohledu by se ministři spravedlnosti měl střídat jen výjimečně – nechť je průměrná doba jejich "trvanlivosti", činící osmnáct měsíců, všem výstrahou.
Kdo bude či nebude jmenován, přece není podstatné
Každý nový vládní představitel si musí nejprve zodpovědět úhelnou otázku, za který tým vlastně bude nejvíc kopat: za stranu, která ho vyslala? Za vládu, v níž sedí? Za specializované zaměstnance, jejichž rozpočtovou kapitolu spravuje, nebo za občany státu, jimž se zodpovídá? Nemluvě o zájmových skupinách, mezi nimiž musí proplouvat, neb právě ony mohou rozhodovat o jeho setrvání či odvolání. Na druhé straně jméno aktuálního ministra nemá na rozhodování v konkrétní soudní věci žádný vliv. A personální otázky, v nichž se v poslední době justice utápí a které opanují veřejný prostor, jsou nehodné jejího významu i problému, jenž bude nový ministr řešit neustále: totiž kdeže vlastně jsou hranice jeho rezortu, kdeže je dělicí čára mezi jeho kompetencemi a soudním rozhodováním. Ministrovým úkolem totiž není řídit justici, ale "jen" spravovat cosi, označované nehezkým, ale výstižným slovem rezort. Nemá mluvit do práce soudcům, nalézajícím spravedlnost, ale zajistit pro toto nalézání vhodné materiální, technické, organizační a personální podmínky. Ba v ideálním případě ty nejlepší. Že je to úkol v dnešních podmínkách těžko splnitelný? Možná. Uvidíme. Neviditelnost vyčítaná dosud Pavlu Blažkovi a ústup z mediálního zájmu by naopak mohly justici umožnit vydechnutí.
Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti
LN, 4.7.2012