Pod slovem gambit se rozumí v šachu způsob zahájení hry, ve kterém hráč obětuje materiál, aby dosáhl nějaké poziční výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. Je to taktika oblíbená a často funkční, a to nejen v šachu, ale i v politice. Zatím nejnovější příklad takové hry nám předvedly naše koaliční strany ve věci ne-přijetí komunistického návrhu na zrušení lustračního zákona.

Je logické, že tento návrh přišel právě po těchto volbách, kdy ve Strakově akademii usedla zatím nejlevicovější polistopadová vláda. Socialisté jsou v ní zastoupeni lidmi, jako je Jiří Dienstbier či Lubomír Zaorálek, kteří se svým odporem k lustračnímu zákonu dlouhodobě netají. Proti nim zasedají zástupci hnutí Ano, kvůli jejichž šéfovi byl přijat v prvním čtení služební zákon, takzvaný Lex Babiš, a to jen proto, že to byl jediný způsob, jak se vyhnout požadavku uplatnění právě lustračního zákona na ministry vlády. A třetí do počtu, nejmenší koaliční partner – lidovci – sehráli onen lustrační gambit. A sehráli ho na výbornou. Dosáhli, dle svrchu uvedené definice, nejen své poziční výhody, ale celkového zostření hry a také znepřehlednění pozice na herním poli. Lidovci ukázali, že jejich přihlášení se k odkazu mistra gambitu, někdejšího předsedy Luxe, není jen rétorickým cvičením.

Je přece naprosto jasné, že lidovečtí ministři svou pohrůžkou odchodem z vlády dosáhnou svého. Všechny tři strany mají eminentní zájem na existenci této vlády. Socialisté, především jejich předseda Sobotka, a pak oba již zmínění ministři mají velkou hromadu dosud neuspokojených funkcionářských ambicí a chápou to jako první a také možná poslední příležitost, jak se pokusit o zářez do dějin. Babišovci potřebují ministerstva pro rozmnožení podnikatelských příležitostí a lidovci truchlí nad jedním pobytem v opozici tak vehementně, že hlášky o demisi snad každý vnímá jen jako slovní hru. Přesto se média týden bezmála ničím jiným nezabývala než neustálým meldováním, zda a kdo podpoří návrh komunistů na zrušení lustračního zákona. Od první chvíle bylo jasné, že zákon prvním čtením neprojde. Vláda si den poté s úspěchem zažádá o důvěru a začne vládnout.

Na lustrační zákon dojde příště, ve větším klidu, a možná jeho zrušení nebudou muset navrhovat ani komunisté, přijde s ním vláda sama, prostě proto, že jí bude překážet v kádrovém rozletu. Mezitím se atmosféra uklidní, propagandisté nás nějaký čas budou ujišťovat o vyčichlosti zákona a jeho nefunkčnosti v době, která s tou porevoluční nemá, pravda, už opravdu nic společného. Asi to tak má být, jak se říká, každý národ má přesně takovou vládu, jakou si zaslouží. A dodejme: jakou si svobodně a demokraticky zvolil.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus