Edvard Beneš přijal v únoru 1948 demisi demokratických ministrů, a otevřel tak stavidla vládě komunistů. Ale vždyť ten krok byl ústavní, i když učiněn pod nátlakem. A často je Benešovi vytýkáno, že to udělal.

A v podobné situaci, i když věcně jde o zcela jinou záležitost, se nyní nachází i Václav Klaus.

Naprosto legitimní je proto otázka, zda je prezident tohoto státu opravdu jen ten nejvyšší úředník na vrcholu pyramidy, který musí bez vlastní myšlenky podepsat to, co mu bylo předloženo, nebo je to svéprávný politik s tou nejvyšší pravomocí a zodpovědností ve státě?

Příkladů pro a proti by se našlo dost a dost. Snad jedinou opravdu neomezenou pravomocí našeho prezidenta je udělování milostí. To, podle mých skromných znalostí, opravdu závisí jen a pouze na úvaze a rozhodnutí prezidenta. Kdyby na to přišlo, tak klidně může omilostnit i několikanásobného vraha. Ostatně prezident Havel, kromě svých známých a známých svých známých, omilostnil také jednoho odsouzeného vraha, kde ale bylo zcela nepochybné, že se ten pachatel oné loupeže zúčastnil.

Dále je prezidentu Klausovi vytýkáno, že při jmenování soudců použil svou vlastní hlavu. To je u prezidenta naší republiky samozřejmě dosti na pováženou, to se nedělá, s tím každý narazí. Já osobně jsme s názorem prezidenta, že lidé pod třicet let ještě nemají dostatek zkušeností na soudcovskou funkci, celkem bez výhrad souhlasil. Dvě moje děti si již prošly tím mezníkem 30 let, takže vím, jak vývoj myšlení mladého člověka probíhá, a že rozvaha a zodpovědnost, tak potřebné pro funkci soudce, se dostavují až později.

Podle mého skromného názoru, ten jediný soudní čekatel, který ještě nebyl jmenován, netouží ani tak po funkci soudce, jako po publicitě své osoby a negativní publicitě prezidenta Klause. Kdybych se já ocitl v podobné situaci - což je celkem vyloučeno, nikdy bych prezidenta nežaloval - a opravdu chtěl být soudcem, tak jednak stáhnu všechny žaloby a pak napíši prezidentovi osobní vysvětlující dopis se žádostí o krátkou vysvětlující schůzku. Já se ovšem vždy snažím konflikty tlumit, onen čekatel, tuším, že se jmenuje Langer, se snaží je spíše eskalovat.

And last but not least. The Lisbon treaty (nějak se nám tu rozmáhá angličtina:)). Otázkou je, zda náš prezident je hlavou státu, která má právo na vlastní názor, nebo jen nejvyšší podpisovač. Myslím, že stejně jako v případě prezidenta Beneše to je případ od případu různé. V případě Lisabonské smlouvy se teď mnoha politikům velmi hodí, aby prezident byl pouhým formálním podpisovačem. Ale možná, že právě ti samí politici se domnívají, že v roce 1948 prezident Beneš právě takovým formálním podpisovačem být neměl.

Použiji-li zcela nevhodný příměr, tak ženy se velmi rády seznamují s atraktivními muži a muži zase, alespoň na pohled, milují sexbomby. Když se ale někdo s takovouto opticky atraktivní osobou ožení či vdá, tak právě ta atraktivita protějšku činí mnohdy potíže. Žárlíme na to, že se líbí i jiným. A přesně tak u prezidenta. Toho si nevolíme proto, že to je bezbarvý, poslušný úředníček. Toho si volíme proto, protože na nás dělá dojem, že to je rozhodný politik s vlastním názorem.

Ale běda, když pak prezident začne tyto své názory projevovat a prosazovat. To bychom ho raději opět strčili do standardního politického kurníku, aby tam s ostatními opeřenci (herečka Holubová je opravdu krásnou repretantantkou tohoto druhu) kokrhal a kdákal nikoli názory většiny obyvatelstva, ale názory té aktivnější a křiklavější menšiny, která se cítí prezidentem Klasuem upozaděna a ukřivděna, a proto jí je každá, třeba i kikinovská, natožpak lisabonská záminka dobrá k útoku.

Převzato z blogu Hermanek.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora