Za komunismu se tehdejší totalitní režimy často oficiálně označovaly jako demokratické (např. Německá demokratická republika) přesto, nebo mnohem spíše právě proto, že byly opakem demokracie. Zvrácenou podstatu totalitního jazyka dobře vystihl britský spisovatel George Orwell v románu 1984 hesly Válka je mír, nebo Svoboda je otroctví.

Není asi náhoda, že totalitní jazyk spontánně přebírá Evropská unie a její souvěrci. Např. když se po anulování Lisabonské smlouvy loňským irským referendem násilné protlačování tohoto právně již neplatného dokumentu parlamenty označuje jako ratifikace.To honosné slovo působí jistě přijatelněji než pravdivé označení stavu věcí, jež zní: násilí. Vzhledem k tomu, že Irsko si je s ostatními členskými státy EU orwellovsky řečeno méně rovné než Francie nebo Nizozemí (ti v r. 2005 referendy zamítli euroústavu, jež se již dál neratifikovala), Německo s Francií se rozhodly vynutit pokračování parlamentní „ratifikace“ právně neplatné smlouvy.

Je zřejmé, že kdo na tuto protiprávní nátlakovou hru aktivně přistoupí, jako např. většina Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, anebo ji podporuje, ne-li vynucuje, stane se faktickým nepřítelem demokratické civilizace. Psychologické pohnutky a myšlenkové pochody dnešních eurokolaborantů nejsou, tak jako i jindy v minulosti, omluvitelné. Jen předvádějí konkrétní podoby rozpadu jejich charakterů. Ty je dobré jako odstrašující příklady zaznamenat a uchovat. A je neméně poučné srovnat je s kolaborantstvím minulých dob. Zde jsou patrné pro někoho možná překvapivé, ve skutečnosti zákonité shody.

Často je to, pomineme-li rozmanité odstíny ideologických fanatiků, takřka fyzický strach. Ustrašenost z domnělého odsouzení k životu mimo rázně pochodující hlavní proud k zářným zítřkům nyní toho pravého evropanského blaha. Ustrašenci a rovněž zaslepení fanatici si společně odmítají připustit, že se ve skutečnosti zase pochoduje od demokracie k diktatuře. Prý ale ne, je to přeci nový typ řádu (za komunismu se říkalo společenského zřízení), který tvrdošíjně nechápou jen zastánci staromódních, dějinami překonaných představ o správě veřejných věcí, kde se ještě hlasuje a existuje vláda a opozice. Takže demokracie již opět patří na smetiště dějin, které zase mají v ruce tentokrát ti dnešní pomazaní a s nimi tak rozumně ustrašení znalci a majitelé dějin. Podobně jako za Rakouska-Uherska, Mnichova a druhé republiky, protektorátu a komunismu…

Naše dějiny by nás snad již konečně mohly poučit, že českými politiky by ze zásady neměli být ustrašenci a ti, kdo nejsou demokraty z životního přesvědčení. Historické srovnání není na škodu. Za Rakouska–Uherska se počátkem první světové války nejprve většina poslanců bála (například vůdce sociálních demokratů Šmeral Benešovi říkal, že Masaryk vede národ na novou Bílou horu), ale nakonec jich Masarykovu odbojovou akci dost podpořilo.V době Mnichova vláda v čele s Benešem demokratický parlament obešla a totéž se stalo při komunistickém puči v r. 1948. Po něm československý parlament komunisty pod nátlakem prezidentu Benešovi vnucenou vládu poslušně odsouhlasil. Nyní se nemalá menšina poslanců a senátorů a dokonce i prezident republiky odmítá podřídit protiprávnímu nátlaku zvenčí a jeho domácí páté kolony doprovázené ustrašenci. To je alespoň relativně dobrá zpráva o stavu české zastupitelské demokracie v její první vážné zatěžkávací zkoušce po obnově před necelými dvaceti lety. Jde v ní opět o její samotnou existenci a mnozí z českých demokratů si to přes nevybíravou politickou a mediální hysterii dobře uvědomují. V čele s neustrašenou hlavou státu.

To je od Masarykových dob blýskání na lepší časy. Boj o demokracii České republiky a Evropy je neodlučitelný, a ještě zdaleka neskončil. Statečně se nyní brání nejen menšina čestných senátorů s prezidentem republiky. Narozdíl od našeho ústavního soudu je to německý ústavní soud a německý i polský prezident. A na podzim přijde na řadu již druhá nevybíravá masáž irských občanů nucených znovu hlasovat o již neplatné smlouvě, aby tentokrát na přání mocných hlasovali správně. Mají prý druhou šanci. Jak velkorysé ! Již podruhé v jedenadvacátém století dostávají tvrdou lekci z postdemokracie. My si ve svých moderních dějinách postdemokratickou lekci prožíváme již popáté. Po každé z nich se demokracie navzdory všem jejím údajně tak pokrokovým či rozumným odpůrcům dříve či později obnovila.

Byli jsme před Evropskou unií, budeme i po ní!

Filosof, místopředseda Strany svobodných občanů, kandidát do Evropského parlamentu