Do české politické debaty jen s obtížemi a povrchně probublávají témata související s rolí a postavením České republiky v Evropské unii. Je to škoda. Václav Klaus po léta důsledně vysvětluje, že Evropská unie – bohužel - pro nás již žádným zahraničím není. Autoři IVK tvrdíme, že události odehrávající se na „evropské“ úrovni nás přímo a zásadně ovlivňují natolik, že by debata o mnohostranné krizi EU a našich pozicích v tak vážně kontaminovaném uskupení měla být jedním z podstatných - nejen volebních - témat. To vše ale platí pouze za jednoho předpokladu: půjde o seriózně míněnou debatu, ne o laciné výkřiky a prázdné fráze.

To, že vážná debata na toto klíčové téma však domácí politiku míjí, potvrdili v plné nahotě (a není to žádným překvapením) o minulém víkendu na svém sjezdu čeští lidovci. Pavel Svoboda, jeden z jejich poslanců Evropského parlamentu, mimo jiné prohlásil, že „k EU pro nás neexistuje alternativa. I když má unie chyby, unie jsme my. ... V zájmu ČR je patřit k tvrdému integračnímu jádru EU“.

Říci, že unie má chyby, je to samé, jako v poslední dekádě komunismu v Čechách „kritizovat“ přílišnou byrokracii. To už se v rámci tehdejší „konstruktivní kritiky“ mohlo. Co se však v žádném případě nesmělo, bylo obnažení podstaty režimu. To bylo zakázáno a trestáno. Připustit unijní „chyby“ si už v rámci „zdravé eurokritiky“ může dovolit i takový „Evropan“, jakým je Pavel Svoboda. Pojmenovat kořeny a hlavní příčiny krize stávajícího modelu evropské integrace však nechce, protože kritizovat něco, „k čemu pro nás není alternativa“, považuje za stejné kacířství jako v komunismu obhajovat přednosti kapitalismu.

Tvrzení, že ztělesněním českých zájmů je patřit do „tvrdého jádra EU“, je dalším děsivým, i když ne novým, názorem. Už proto, že si to v Čechách nepřejí pouze lidovci, chtějí to Kalousek se Schwarzenbergem a jejich TOP 09 (s lidovci vlastně patří do stejného ideového hnízda), a touží po tom i čeští socialisté. Dočkáme se od jejich politických oponentů v předvolebních debatách ostrých otázek, které odhalí, do jakého „tvrdého jádra“ nás jeho obhájci vtahují? Dozvíme se od nich, co pro nás má příslušnost k takto koncipované „nové Evropě“ znamenat? Nebo zůstane u aprioristických eurofrází komunistického střihu?

Na rozhodující témata, která mohou na desítky let ovlivnit budoucnost této země, je nezbytná názorově vyhrocená a jasná debata. Ne floskule a eurofráze v lidoveckém stylu.