POLITIKA: Lidovci, nebo demokraté
Jestli dneska před KDU-ČSL stojí skutečně nějaký naprosto neodkladný úkol, je to zachování a alespoň částečné posílení volební základny pro volby do poslanecké sněmovny, ať budou z jara nebo za čtyři roky. Jestli mají šanci, tak jedině tím, že nebudou lhát a chytračit ani před voliči, ani sami před sebou. Úkol je to nelehký, protože jedním ze základních hodnocení úspěšnosti lidovecké politiky vždy bylo, kolik vlivu a korýtek dokázala pro svůj stranický aktiv zajistit. Straně lidové bude vbrzku devadesát let a zkuste učit tak starého psa nové kousky!
Ať si to lidovci připouštějí nebo ne, ve straně dnes existuje schizma. Na straně jedné jsou vzbouřené regiony, jejichž vliv může být rozhodující, ovšem reálnou šanci plně se uplatnit má až se nachýlí funkční období sněmovny a nastane čas primárních voleb. Na straně druhé je bývalé stranické vedení, které plně ovládá poslanecký klub, má silnou pozici v klubu senátním a i když jsou jejich stoupenci v menšině, má nepochybně svoje příznivce i v členské základně. Přestože v horizontu několika let jim to může být spočteno, dneska jsou to oni, kdo reálně určují politiku KDU-ČSL ve sněmovně, částečně i v senátu. Pokud se rozhodnou hrát vabank, mají čtyři roky na to, aby členskou základnu zpacifikovali, klíčové lidi uplatili nebo odstranili a vůbec všemi možnými prostředky obnovili svoji kontrolu nad stranou. Skutečnost, že stranické vedení sice ztratilo podporu členské základny, ale nadále ovládá řídící mechanismy strany a její vedoucí orgány, dokumentuje hned několik věcí.
Až do neděle 10. září zastával Miroslav Kalousek nejdůležitější funkci v KDU-ČSL. Strana nemá předsedu, úkolem Jana Kasala je údajně podepisovat faktury a v čele nejvlivnější stranické frakce, sněmovního klubu, stál člověk, který stranu zradil. Kolem něj jsou lidé, kteří s jeho postupem souhlasili nebo jej alespoň tolerovali. Pokud lidovecký komunál a z něj vzešlé mikulášské vedení nezmění názor, čekají stranu lidovou čtyři roky války s vlastním poslaneckým klubem nebo alespoň jeho většinou. Ústřední výbor, neboli celostátní konference, pak svůj názor mění velmi opatrně a evidentně hledá rovinu, která by sice zajistila uklidnění vzbouřených komunálníků, ale za cenu co nejmenších ústupků. Znovu nic nečekaného. Lidé, se kterými Kalousek předem svůj krok konzultoval, a lidé, jejichž blahobyt závisí na vládním angažmá KDU-ČSL v něm mají velmi silné postavení, ne-li většinu. Představa Petra Pitharta o správném momentu zveřejnění dohody s Paroubkem je alespoň v řadě hlav zmutována do plánu „B“ a rozhodně se tito lidé naděje na vládu s kýmkoliv nevzdali svoje pozice vyklízejí velice a velice pomalu.
Pokud se zastavíme u dohody, kterou lidovci s Paroubkem uzavřeli, týká se dvou základních okruhů. Tím prvním je dělba koryt, kde lidovci získali více postů s menším vlivem (například neuhájili klíčové ministerstvo zahraničí). Tím druhým jsou programové ústupky ČSSD, například dohoda s Vatikánem. Takovou věc mohl Paroubek Kalouskovi slíbit naprosto v klidu. Protože komunisté nejsou formální součástí této koalice, ani příklon celé ČSSD k lidoveckému návrhu podle slovenského nebo polského vzoru jednoduše neprojde přes odpor ostatních parlamentních stran. To je stejná pastička, jako Paroubkův tlak na změnu volebního zákona, neprůchodný přes ústavní většinu v senátu. Rozdíl je v tom, že Topolánek tuto fintu odmítl, Kalouskovi, Pithartovi a dalším se k okamžitému zdůvodnění spolupráce s komunisty hodí.
Průzkumy veřejného mínění nasvědčují tomu, že deziluzí procházejí i ti voliči, kteří lidovcům ještě v červnu zbyli. V tuto chvíli se zdá, že do příštích parlamentních voleb je ještě daleko, zvláště, pokud by vláda Obnovené Národní fronty vznikla. Ve skutečnosti, každý moment, který nebude využit k obnovení věrohodnosti KDU-ČSL, může mít katastrofální následky ve kterýchkoli volbách, říjnovými počínaje. Při pohledu na svůj sněmovní klub by si křesťanští demokraté měli na prvním místě položit otázku, kolik vlastně členů v něm mají a zda přítomnost lidí, jako Kalousek, Kasal nebo Svoboda se k síle skutečné reprezentace KDU-ČSL přičítá nebo odečítá. Pokud jim z tohoto uspořádání zatrne v zádech, zbývá se pouze zeptat, zda mají zájem, aby podobným způsobem byl oslaben i klub senátní, zda by reputaci KDU-ČSL neprospělo, kdyby zkompromitovaní kandidáti na senátory byli z voleb staženi i za cenu, že není možné nasadit náhradníka. Uvážit, zda senátor s názorem, že koalice s komunisty je věcí vhodné taktiky, bude KDU-ČSL reprezentovat nebo kompromitovat.
Je to na nich.
