Čerstvě publikovaný průzkum CVVM přisoudil Věcem veřejným už jen pouhých 5 procent, tedy hranici, jež v české politice rozhoduje o životě a smrti. Není divu, VV dosáhly úspěchu jako protestní strana, a když se jejich činitelé sami stali dinosaury, nemají své voliče najednou čím oslovit.

Listopad však přinesl též sjezd dvou stran, které v létě „laťku přežití“ nepřekonaly: Strany zelených a KDU-ČSL. Mohou se za tři a půl roku vrátit? Mají reálnou šanci na comeback? Samozřejmě, podobné spekulace jsou nyní trochu předčasné, nicméně, ač programově v řadě ohledů hodně rozdílní, zelení i lidovci by měli ve srovnání s „véčkaři“ jednu velkou výhodu: přece jen, opírají se o určité politické ideje, a byli by tudíž na zdejší politické scéně čitelnější i předvídatelnější. A v roce 2006 je volilo v součtu 13,5 procenta voličů, kteří rozhodně všichni nevymřeli ani neemigrovali. Kolo? Ne, jsem alternativec Zelení si zvolili do čela opět Ondřeje Lišku, byť pod jeho vedením strana ve volbách neuspěla. Nicméně těžko to přičítat samotnému Ondřeji Liškovi, rozloženou a rozhádanou stranu mohl sotva dokormidlovat jinam než na mělčinu. Problém zelených však nespočívá ani tak v lídrovi jako v tom, že mnoha jejich programových cílů bylo de facto dosaženo, i když jinak, než si představovali, a vlastně i bez jejich valného přičinění.

Alternativní zdroje energie mohly představovat programový tahák pouze do současného fotovoltaického boomu. Ten sice zelení nezavinili (rozhodnutí, které na aktuální problémy zadělalo, padlo ještě před volbami 2006), leč celá věc téma obnovitelných zdrojů zprofanovala na dlouho dopředu. A hodně lidí si stejně myslí, a nikdo jim to nevymluví, že za všechno můžou... zelení. Rostoucí počet větrných elektráren zase vyvolává „estetické ohrazení“ veřejnosti: obří větráky přece hyzdí krajinu, což musí uznat i jejich přesvědčený zastánce. Zatímco dříve byla k zahájení boje s větrnými mlýny potřebná přece jen jistá dávka fantazie, dnes si člověk při toulkách českou krajinou často připadá jako ve Wellsově románu Válka světů.

Plynová krize pak navrátila důvěru veřejnosti k jádru – Temelín se začal jevit jako jediný „alternativní zdroj“ k energetické závislosti na Rusku. (Tedy nezvítězí-li Rusové v soutěži na jeho dostavbu, ale to je téma na jiný komentář.) A cyklostezky? Z cykloturistiky se stal mainstreamový hit, tudíž i velký byznys – k alternativnímu životnímu stylu dnes spíše patří ostentativně nemít kolo. David Vodrážka je výmluvným dokladem historického triumfu ideje cyklostezek. Pro jejich zelené průkopníky zajisté hořkým, ale tak už to na tomto světě často chodí (či spíše jezdí).

Jsou-li dnes sny zelených materializovány v každém supermarketu (regálem s biopotravinami počínaje a plejádou velocipedů a trenýrek na kolo konče), o idejích KDU-ČSL něco takového říci nelze. I z toho důvodu, že nikdy nebylo příliš jasné, jaké ony ideje vlastně jsou.

Hospodářský a sociální program lidovců se dal spolehlivě odvodit dle jednoduchého vzorečku „ODS plus ČSSD děleno dvěma“. Médii oslovení experti před volbami zpravidla vyhodnocovali program KDU-ČSL jako nejvyváženější a nejrozumnější, voliči jim však setrvale ubývali. Na listopadovém sjezdu sice došlo na – u lidovců nevídané – zemětřesení, ovšem sázka na mládí vyjadřovala spíše zoufalství či skutečnost, že o kormidlo potápějící se lodi nikdo ze starých mořských vlků nestál. „Strana se přiklonila k tomu, co jí je vlastní – Luxův střed se sociálním aspektem,“ komentoval své zvolení do čela KDU nový předseda Pavel Bělobrádek. Ale nevstoupíš dvakrát do téže řeky: devadesátá léta jsou dávno pryč a s odstupem se stejně zdá, že Josef Lux mohl svou taktikou „klidné síly“ pouze zpomalit vymírání členstva i voličstva, nikoliv mu zamezit.

„Chci, aby nás křesťané volili proto, že jsme křesťanskou stranou, a aby nás i nekřesťané volili proto, že jsme křesťanskou stranou. Mohou si myslet, že jsme v něčem směšní a staromódní, ale musí vědět, že nám můžou věřit,“ pronesl též (na iHNed.cz) nový lidovecký předseda. Těžko ale chtít po někom, kdo mne považuje za směšného staromilce, aby mi věřil. Co však KDU-ČSL udělala v posledních letech pro to, aby valná část společnosti nepovažovala křesťanské názory a postoje za „směšné a staromódní“? Méně než nic. Ale kdo nic nezaseje, nesklidí.

Lidovci možná namítnou, že to není jejich džob, že je to věc církve a církev přece do politiky nepatří. Těžko si však představit situaci, kdy počet věřících v ČR klesá (neroste), zatímco preference křesťanské strany stoupají. Bělobrádkova sázka na „univerzální hodnoty“ sice může na první pohled působit sympaticky, ovšem k nějakým těm „univerzálním hodnotám“ se hlásí všechny partaje.

Zdá se tedy, že budou-li obě strany jen pokračovat po vyjetých cyklostezkách, do bran Poslanecké sněmovny v roce 2014 nedojedou.

LN, 29.11.2010