Trojice sjezdů vládních stran byla završena, také KDU-ČSL už ví, s jakým vedením a programem jde do podzimních voleb. A zatímco její kolegyně, ANO a ČSSD, viditelně zbrojily jedna proti druhé, křesťanští demokraté mají ne menší ambici, než zcela přepsat politickou mapu, ustavit třetí sílu a vyhrát s ní volby. Nebyl ale potom sjezd snad až příliš klidný a předvídatelný?

Uspokojení z dosavadní linie je vidět na každém kroku, vedení bylo jen nepatrně obměněno, stojí na osvědčeném ministerském tandemu Pavla Bělobrádka a Mariána Jurečky, noví charismatičtí političtí talentové, kteří by rozšířili voličský potenciál, se neobjevili.

Karty trochu zamíchal jen staronově úspěšný hejtman Jiří Čunek, když se nenadále přihlásil k boji o předsednické křeslo, bylo to tak překvapivé, až to nebylo možné brát vážně.

Čunek jakousi alternativní vizi své strany má, ale jeho projev po počáteční impozantní rozehrávce sklouzl k obecným úvahám nad dobou. Delegáti to také ocenili nejprve soustředěnou pozorností a později už jen sílícím šumem v sále. Přesto Čunek získal více než desetinu hlasů a přinejmenším připomněl, že jeho pragmatická, až populistická politika může ještě u lidovců přijít ke slovu, pokud se nepovede zamýšlený projekt.

A to je také hlavní výsledek sjezdu, na který se zaměřovala pozornost médií i delegátů. KDU-ČSL definitivně schválila svou koalici s hnutím Starostů a nezávislých, nakonec nebyla téměř diskuse a hlasování bylo jednoznačné.

Neúspěch znamená konec

To neznamená, že mezi jednotlivými delegáty nepoletovaly pochybnosti, bylo ale oceněno, že vedení si dává laťku výš, než je u lidovců obvyklé. Mnoho politiků chtělo už získat dvojciferný výsledek, nyní, povzbuzena krajskými a senátními volbami, si to strana učinila mandatorním, koalice musí získat více než deset procent.

Je to reálné? Teď už si musí věřit, že ano, pochybnosti by způsobily ještě větší pochybnosti a neúspěch skoro jistý. Jenže na české politické scéně zatím není vidět takový posun, který by existenci třetí síly opravňoval. Je vidět spíše roztříštěnost, ani průzkumy předpokládaný vítěz ANO nedisponuje podporou, která by z něj činila bůhvíjakého hegemona.

Lidovci stavějí na tom, že jsou tradiční stranou s velkou historií, jenže po něčem takovém slábne poptávka nejen v České republice. Na nadčasový argument, že na tradičních stranách stojí demokracie, slyší stále méně voličů.

KDU-ČSL chce přijít prý s klidnou, nesocialistickou, proevropskou politikou, vrchovatě plnou tradičních hodnot. Ale doba tomu nepřeje, je divoká a poptávka tomu odpovídá, je po všem netradičním, myšlenkách pohříchu neklidných, po nových tvářích a nových nadějích, i když se pak ukážou pofiderními.

Zatím je to hlavně odvaha, co se na spojení obou stran, jedné vládní, jedné opoziční, oceňuje. Na české scéně nebylo vidět, že by si někdo kladl vyšší cíl, než na který aktuálně stačí. Je to základ úspěchu, ale zdaleka to není úspěch celý.

Před necelými čtyřmi lety se KDU-ČSL podařil husarský kousek, když jako jediná strana se po vypadnutí vrátila do Poslanecké sněmovny. Nabídla tehdy nové myšlenky a nové tváře.

Z nich se mezitím staly osvědčené, novost vyvanula. Nyní bude na těchto harcovnících, jak nový projekt ve zbývajícím čase do voleb představí. Budou to mít tak trochu jednoduché aspoň v tom, že neúspěch bude znamenat jejich politický konec. To už je nějaká motivace.