Dávné pravdy berou za své. Tedy aspoň v České republice. Tradovalo se, že zatímco konzervativní pravice je izolacionalistická a hledí si hlavně uzavřených národních dvorků, tak levice je internacionalistická a sdružuje se nehledě na hranice. Tvrdívala totiž, že se musí spojit všichni neprivilegovaní a strádající, bez ohledu na národnost, pohlaví či rasu.

Starým časům zazvonil zvonec. Dokonce i přední levicoví intelektuálové, jako je europoslanec za ČSSD Jan Keller, nyní chrání naše chudé před cizími chudými.

Tuzemští sociální demokraté se vzdálili argumentaci svých západních kolegů jak v migrační otázce, tak v přístupu k zadluženému Řecku. Jejich srdce už dávno nehoří ani pro euro, ani pro společné evropské politiky. Kdo hledá, jistě najde i argumenty sociální demokraty omlouvající. Například že řídí stát a musí dbát nejen o stabilitu svého voličstva, ale i o elementární společenský konsensus.

Jak ale potom vysvětlit zapouzdřenost komunistů, kteří vládní odpovědnost nenesou? Již jsme si zvykli, že nejsou ani ryba, ani rak. Sobotkův kabinet jejich důvěru nemá, ale když pravice vyvolá hlasování o nedůvěře, nepřidají se. Jsou pro referendum, majetková přiznání i pořádek v tržbách a daních, nad vládními návrhy v těchto oblastech se ovšem ošívají. V dalších tématech jsou konzervativnější než i ten nejkovanější pravičák. Slova zastání pro levicového řeckého premiéra Tsiprase od nich neuslyšíte.

To už spíš šíří stereotypy o řeckém životě nad poměry. Na běžence rovněž hledí s nedůvěrou, a to přesto, že jejich podstatná část přichází z míst válek a bojů, další pak na našem kontinentu hledají cesty, jak uživit své strádající rodiny.

Na tomto místě se sluší učinit pauzu a zaznamenat existenci ne zcela typického komunistického živočicha jménem Jiří Dolejš. Tento místopředseda KSČM se vždy vyznačoval schopností uvažovat strategicky a reálpoliticky. V lidskoprávních záležitostech je blízko levicovým liberálům, v ekonomických analýzách se občas přibližuje i pravicovému mainstreamu. Fandí evropské integraci, vždy se rovněž zasazoval za členství České republiky v Unii. Kdyby vlastnil legitimaci ČSSD, názorově by zapadl a schopností formulovat by dokonce vyčníval. Ostatně proto asi též tak často hovoří v médiích za KSČM.

Jsou ale chvíle, kdy se vzchopí i Dolejšovi kolegové, včetně předsedy Vojtěcha Filipa. To když je potřeba zahřímat za mír, vyhranit se proti církvi nebo si kopnout do Němců. Nepřekvapilo, že to byl Filip, kdo rozvířil debatu nad návštěvou vicepremiéra Pavla Bělobrádka v Sudetoněmeckém domě v Mnichově. Šéf křesťanských demokratů neučinil nic jiného, než že zalitoval poválečného utrpení sudetských Němců. Nezaměnil následek za příčinu, neomlouval nacismus, nevybočil z dlouhodobé linie naší zahraniční politiky.

Filip přesto sudetské Němce nařknul, že nadšeně vítali Hitlera. Jistě byli i tací, další si zase mysleli na zlepšení vlastních životních podmínek. Jenže řada českých Němců, a to i v Sudetech, se zasazovala o mírové a demokratické poměry a obětovala tomu i svoje životy. Proč komunisté zapomínají na své antifašistické soudruhy a spoustu německých levicových intelektuálů? Opravdu je pro ně tak cenné vytvářet dojem, že co Němec, to Hitlerův nohsled?

Kdybychom neměli co jiného na starosti, možná by šlo vyžívat se v nacionálních hrátkách. Jenže kritické situace, jimiž Evropa prochází, by měly lidi, včetně politiků, naopak spojovat. Kdysi by si to jako první uvědomila radikální i umírněná levice. Dnes tím, že se chová podle mustru ideových protivníků, pracuje na své marginalizaci.