Obávám se, že naší levici stále nedochází to, co dnes s překvapením zjišťují někteří marxističtí myslitelé (např. Moishe Postone), totiž že socialistické hnutí v minulosti humanizovalo kapitalismus, a přispělo tak vlastně k jeho obecné přijatelnosti a rozvoji.

Jistě je lepší žít ve společnosti, ve které mají občané k dispozici silné sociální záchranné sítě. Ale kolik občanů to spojuje s politickým úsilím levice, nebo dokonce s činností konkrétní politické strany? Ujasnit si, kdo jsou případní voliči levice, bude asi úkolem mnohem užitečnějším než neustálé „návraty ke kořenům“ a podobné mediální výkřiky.

Je například obecnou zkušeností, že lidé nejvíce využívající záchranné sítě k volbám příliš nechodí. Za minimální mzdu v Krupce pracující paní Eva, ze skvělých reportáží Saši Uhlové (Hrdinové kapitalistické práce, str. 189), říká: „Ještě tak volební programy bych si přečíst dokázala, kdo za ně vlastně kandiduje a koho tam posílají, na to nemám kapacitu.“

Ale i pro mnoho občanů, kteří mají „kapacitu“, se politici jeví jako anonymní masa. Příliš mezi nimi nerozlišují nejen proto, že po volbách se toho v jejich obci zas tak moc nezmění, ať volby dopadnou jakkoliv, ale také proto, že na jednoduchá vyjádřená svých cílů levice již zapomněla. Ale jistě také proto, že za představitele levice byli do popředí stavěni ti, kteří ze svých pozic často prosazovali názory, jež sotva konvenují s názory levicových voličů.

Opravdu si někdo může vážně myslet, že mezi levicovými voliči levicové strany převažují ti, kteří si přejí nahradit slovo „otec“ slovem „dárce spermatu“ a slovo „matka“ slovem „nositelka plodu“ a považují tyto nápady za pokrok? Kteří již nebudou slavit narození syna nebo dcery, protože nevědí, jaké pohlaví si jejich potomek za pár let zvolí? Kteří jsou nadšeni vážně míněnými genderovými výstřelky nebo urputným hledáním diskriminace za každou cenu?

Přečetl jsem si nedávno naléhavou výzvu jistého úřadu práce, který po firmě žádá vysvětlení, proč v inzerátu hledala „asistentku“ a nikoliv „asistentku nebo asistenta“. V tomto má spočívat skutečná ochrana lidských práv, po jejichž respektu levice volá?

V banálních jednotlivostech, které se zcela míjejí se skutečnými problémy a s potřebou skutečné ochrany skutečných základních lidských a občanských práv? Nebo dokonce v jakési soukromé kategorii lidských práv, kdy některá práva jsou více a jiná méně důležitá? Proč např. někteří rozvedení otcové mají stále častěji pocit, že genderová aktivní neziskovka, která spolupracuje se znalkyní, jež spolupracuje se soudkyní, která spolupracuje s pracovnicemi orgánu péče o děti, společně vytvářejí neproniknutelnou realitu refl ektující primárně práva ženy-matky, ve které jsou práva dítěte jaksi až na druhém místě? Proč obyvatelé nevyloučených lokalit mají někdy dojem, že o podmínky jejich bydlení se politici zas tak moc nezajímají?

Uprchlická krize sice ještě zdaleka neskončila, ale už dnes ji můžeme považovat za jeden z faktorů, které ukázaly ztrátu politického kompasu levice. Hlavním problémem není neschopnost řady politiků srozumitelně vysvětlit rozdíl mezi uprchlíky před válkou a migranty transportovanými do Evropy pašeráky lidí. Politickým problémem je to, že naopak občané toto dobře rozlišují a údivem naslouchají slovům politiků, která jen prohlubují propast mezi voliči a volenými.

Povýšené výtky voličům obviňující je z netolerance, rasismu, xenofobie a bůhví čeho ještě rozdělují společnost víc než cokoliv jiného.

Nedávno nově zvolený levicový mexický president López Obrador řekl, že bude usilovat o to, aby „Mexičané mohli pracovat a být šťastni tam, kde se narodili, kde je jejich rodina, zvyky a kultura“. Možná víc pochopil, oč levicovým voličům ve skutečnosti jde. A to nejen v Mexiku…

Právo, 27.7.2018

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv