Vládnoucí pravicové strany sice procházejí krizí voličské důvěry, ovšem v každodenním provozu se snaží dělat vše pro to, aby udržely vybojované kóty. O to živěji je ale na levici.

Sociální demokracie prožívá zatím svoji nejnepříjemnější korupční aféru. V minulých letech prosluli dryáčnickým stylem dva výrazní sociálně demokratičtí politici – Jiří Paroubek a David Rath. První si sbalil svých pět švestek po posledních sněmovních volbách, tvrdou ránu politické kariéře druhého zasadil zásah policejní jednotky rychlého nasazení v Rudné u Prahy. ČSSD dala od dnes už bývalého středočeského hejtmana obratem ruce pryč. Skoro se zdá, že docela s chutí. Jako by se už dlouho děsila toho, co jí může Rath nadělit, a byla na to v základních obrysech připravená.

Není náhodou, že zejména ve středních Čechách o sobě dala rychle vědět skupina, jež s chirurgickou přesností odděluje od hejtmanského úřadu pomyslnou tkáň, kterou by šlo považovat za napadenou Rathovými metodami a zájmy. Potvrzuje se, že množství Rathových oponentů postupně přibývalo. Někteří radní dokonce byli neformálně odstaveni od moci a třeba i vyšoupnuti na spodní místa kandidátní listiny pro příští regionální volby.

Zatímco situace ve středočeské ČSSD je nepřehledná a formuje ji i soutěživost jednotlivců směrem k volebnímu podzimu, atmosféra v oranžovém týmu napříč republikou zdaleka tak rozbouřená není. David Rath se sice vehementně hlásil k předsedovi Bohuslavu Sobotkovi a jím akcentovaným krystalicky levicovým programovým prioritám a nejednou se naopak dostal do křížku se Sobotkovými oponenty Michalem Haškem a Zdeňkem Škromachem, leč přesto všechno byl trvale vnímán coby střelec a sólista. Jakmile otevřel ústa, kosil své protivníky uvnitř strany, stejně jako v Poslanecké sněmovně nebo ve středočeském zastupitelstvu, ovšem jakmile došlo na volby či zákulisní hemžení, málokdo se v něm vyznal.

Sociální demokracie po Rathovi bude možná méně radikální, ale také vyrovnanější a sehranější. Rathův odchod ze scény může být i nezamýšleným dalším kamínkem do mozaiky usmíření, kterou v posledních měsících skládají dřívější rivalové Hašek a Sobotka. Oni sociální demokraté vlastně ani nemají jinou rozumnou možnost. Rathova kauza totiž ještě víc než vnitrostranické poměry ovlivňuje šance ČSSD jak ve volbách krajských, tak ale i sněmovních, senátních a prezidentských.

V takových středních Čechách lze o zrádných politických píscích hovořit odjakživa. Ani s lídrem Rathem nezvítězila před čtyřmi lety sociální demokracie nijak přesvědčivě. A to přitom stěžejním tématem bylo hospodaření minulé občansko-demokratické garnitury v čele s Petrem Bendlem, mimo jiné v krajských nemocnicích. Na stejnou notu se patrně bude zpívat i letos, jen v převráceném gardu. Pokud se dá vůbec někde předpokládat porážka ČSSD, jsou to střední Čechy. Dojde-li k ní, bude výsledkem nejen Rathovy aféry, nýbrž i jeho rozporuplných kroků při správě kraje.

V ostatních regionech sociální demokracie tolik trpět nemusí. Dá se očekávat, že lidé budou volit především podle svých peněženek. A to i tam, kde by šlo v ČSSD nalézt také několik černých ovcí, jako třeba na Ústecku či na severní Moravě. Kromě toho není tajemstvím, že David Rath polarizoval českou společnost vždy. Kdo mu tradičně nevěří, získal pouze vodu na svůj mlýn. Ne právě nepočetná řada Rathových fanoušků zase zatvrzele hovoří o jeho nevině a účelové policejní perzekuci.

Jestli se o nějakou voličskou skupinu hraje v každém okamžiku, jsou lidé hlásící se k politickému středu a etickým, morálním hodnotám v politice. Právě pro ně bylo důležité, aby se sociální demokracie od Ratha rychle distancovala a navrch přidala omluvu. Tak se i stalo, přestože někteří lidé začali partajním špičkám vyčítat, že hodily Ratha příliš rychle přes palubu. Jenže presumpce viny má svůj význam i proto, že si žádná strana nemůže dovolit hýčkat politika, který by, byť třeba jen svou nešikovností, mohl shodit mravenčí úsilí kolegů, leckdy spolustraníků na nejnižší úrovni.

Nakonec se Lidovému domu docela hodilo, že na půlku května avizoval představení svého kandidáta do přímé volby prezidenta. Jan Švejnar sociální demokraty zklamal a ve hře tak zůstal jediný uchazeč, Jiří Dienstbier. Spousta spolustraníků mu sice nemůže přijít na jméno, především pro jeho tendenci řešit potíže oranžového týmu před zraky voličů. Ovšem nikoho u lidí oblíbenějšího ČSSD nemá. A Dienstbier může být zajímavým symbolem nového pojetí prezidentského úřadu. Tyto důvody spolu s lavinou nepříjemností, kterou spustil David Rath, nakonec vedly k tomu, že se širší vedení ČSSD za Dienstbiera jednoznačně postavilo.

V médiích obratem padly dvě výhrady. Konzervativní levici vadí Dienstbierovy "pravdoláskařské" kořeny, konzervativní pravice jej zase má za "extrémního levičáka", jenž je ochotný paktovat se i s komunisty. Dienstbier přitom nesdělil nic jiného, než že jako prezident by byl ochotný jmenovat jakoukoliv vládu, která by ctila demokratické principy a získala důvěru Poslanecké sněmovny.

Zároveň ale platí, že Jiří Dienstbier osobně vnímá KSČM coby standardní součást českého partajního spektra. Tím spíš bylo zajímavé sledovat, jaké poselství komunisté vyšlou ze svého osmého "polistopadového" sjezdu.

Nebyla to žádná sláva. Komunisté o promarnili šanci otevřít si dveře do vládní Strakovy akademie, přestože našlápnuto měli dobře. V mnoha obcích a krajích již získávají exekutivní ostruhy a v nejedné ideové debatě, na nejednom pracovním semináři se dokáží prezentovat coby nedogmatická, přemýšlivá a názorově pluralitní skupina.

Na libereckém sjezdu sice Vojtěch Filip hovořil o probuzených občanských iniciativách, ovšem užší spolupráci KSČM navázala pouze se dvěma z nich – hnutím Ne základnám a Spojenectvím Práce a Solidarity. Přitom přetlak nalevo, zejména mezi mladými lidmi je víc než patrný. Usedlí komunisté, mezi kterými svou čiperností v posledních týdnech vyčnívá jen Martin Juroška, bronzový z klání o předsednickou funkci, však působí dojmem, že jim vůbec nevadí, když si antikapitalističtí radikálové založí novou politickou stranu.

Vojtěch Filip věnoval značnou část svého sjezdového projevu nejen vztahům s partnerskými komunistickými stranami, ale i čistokrevné zahraniční politice. Zaznělo vzývání Číny, kritika vojenských zásahů v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi a vymezování se vůči NATO. Nešlo z toho nemít pocit, že komunisté sdělují sociálním demokratům: Pro podíl na moci se svých představ o uspořádání světa nevzdáme.

Běžně platí, že za ostrými komunistickými proslovy se skrývají propracované a podstatně racionálnější programové dokumenty. Je tomu tak i tentokrát. Leč přesto ideový materiál KSČM "Socialismus pro 21.století" přiznává inspiraci jak Marxem a Engelsem, tak ale i Leninem. Nadto se v něm objevují formulace vyvolávající otázky. Komunisté například píší: "Politická moc, jako úvodní krok socialistické revoluce, může být získána plně demokratickou cestou, stane-li se záležitostí širokých vrstev a bude-li prosazována jejich aktivitou." Znamená snad termín "může", že se i připouští i "ne plně demokratická" cesta? A co nás čeká v následných krocích "socialistické revoluce"?

Jakpak si asi vyloží sofistikované texty komunistických ideologů nostalgicky naladěná členská základna? I když chřadne a řídne, je stále partajní oporou. Čerstvá krev se do KSČM nehrne a reformista Jiří Dolejš, který se vrátil do stranického vedení, situaci nezachrání.

KSČM hrdě hlásá, že "na rozdíl od většiny nekomunistické levice komunisté usilují o zásadní, ale přitom realistický projekt socialismu, chtějí jít až ke kořenu věci – nesnaží se jen zmírňovat neblahé důsledky kapitalistického společenského systému, ale chtějí odstranit jejich příčiny."

Nechci dělat předčasné soudy. Mám jen dojem, že právě zde tkví hlavní překážka dlouhodobé spolupráci sociálních demokratů s komunisty. Dohoda na tom, co všechno odstranit a s jakými důsledky, totiž vůbec není na dohled. I proto českou levici ještě čekají těžké časy – jakkoliv jí neoblíbenost vládnoucí pravice notně hraje do karet.