Je to smutné čtení, kolik chytráků dnes na webech píše o příčinách porážky pravice v letošních krajských a senátních volbách. Kromě analýz seriózních, kterých je tak jedna z deseti, převažují spíše těžko skrývané sympatie ke staronovým vládcům Senátu a k levicové nadvládě nad kraji. Mimochodem, pouze v jediném kraji Česka nezískala levice nadpoloviční většinu, a to na Liberecku. Místo pravice však zde dominují Starostové a seskupení Změna pro Liberecko se všemi atributy bývalého Občanského fóra. I z tohoto důvodu bude vznik krajské vlády na Liberecku tvrdým oříškem. Dělejte politiku s (ne)politiky.

Tak zvaní "hlídací psi demokracie" dnes kňučí a lísají se k novým bolševickým a postbolševickým vládcům. Jako by velmi dobře tušili, že se jim to může v budoucnosti vyplatit, až se opět bude dělat "nový pořádek". Rádoby uklidňující články těch, co o komunistech píší sice jako o exotech, nicméně více méně neškodných, nepovažuji za relevantní situaci. Jásot pisálků a "analytiků" nad tím, že v Praze uspěl Dolejš, má svou druhou stranu. Staronová senátorka Filipiová kampaň mezi prvním a druhým kolem hodnotí jako nejšpinavější, co kdy zažila. Tolik nenávistných mailů od sympatizantů komunistů za jediný týden nedostala nikdy ve volbách v minulosti.

Velmi častým a opakovaným důvodem porážky pravice jsou nepopulární reformy. Zmiňuje se o nich i premiér Nečas. Někdy se ještě dodává teze o tom, že "reformy jsou špatně vysvětlované". Zde bych chtěl zvednout pomyslný varovný prst. Podle názorů, kterých si vážím a které skutečně považuji za podstatnou analýzu příčin volební porážky pravice, je situace o moc jednodušší. Sám jsem to v první reakci na výsledek voleb také zmínil. Vládní reformy totiž zdaleka nejsou asociální či bezohledné. Kromě důchodové reformy vytvořením dalšího pilíře, kde bude možné spořit si na důchod, naprostá většina všech dalších vládních opatření je zaměřena na malé změny parametrů v zákonech. Někde jsou o něco sníženy nárokovatelné částky v sociálních dávkách, částečně se snížila rychlost růstu penzí apod. I přes tato mírná opatření na straně výdajů a mírném zvyšování nepřímých daní však stále zůstává státní deficit příliš velký a tam vidím jádro problému. Zdá se mi, že je vláda paradoxně "málo odvážná" a ony parametrické změny na výdajové straně rozpočtu jsou stále nedostatečné. Ministr financí Kalousek s oblibou říká, že pro rodinný rozpočet není problém vypořádat se s nerovnováhou mezi příjmy výdaji na úrovni tři procenta s tím, že se omezí nákupy zbytného zboží. S tím souhlasím a každá rozumně hospodařící rodina se s tím dokáže vypořádat. Problémem českého státu je to, že po politických bitvách vlády s opozicí klesl deficit státního rozpočtu na stále ohromných sto miliard korun.

Česká levice podporovaná médii tak vytvořila právě onu atmosféru nenávisti k tolik potřebným reformám, že se vlastně žádné reformy nekonají. Církevní restituce a důchodová reforma, které vlastně představují skutečnou změnu pravidel, tj. skutečnou odluku státu a církví a novou možnost spořit si na důchod, jsou navíc i pod palbou kritiky prezidenta Klause, který tím rozehrává své vlastní hry s podporou malé části zbylého Klausova fanklubu v ODS.

A tím se dostávám k tomu hlavnímu problému neúspěchu pravice, zejména ODS. Tím je ješitnost a uražené ego poslance Petra Tluchoře a jeho souputníků. Ti se spolu s prezidentem zasloužili o to, že se zvýšení DPH o jeden procentní bod stalo jablkem sváru v koalici. Přitom se jedná o svým způsobem marginální záležitost, jejíž dopad na předvolební rozhodování voličů byl ovšem velký. To ODS "vyrobila" hlavní politické téma před krajskými volbami a po zásluze na to doplatila. Je přitom stále pravděpodobnější, že tato skupina členů ODS nakonec vládu potopí a s nadějí, že je-li ještě Klaus na Hradě, "něco vymyslí" tak, aby tato skupina v ODS získala zpátky již ztracené mocenské pozice. Přitom je logické, že jakékoli angažmá Václava Klause v této záležitosti bude pro ODS spíše přítěží.

Spíše nás tak čekají předčasné volby do poslanecké sněmovny, které mohou dopadnout naprosto nepředvídatelně. Levice sází na to, že se setrvačností poveze k dalšímu volebnímu úspěchu. A přitom zcela jistě může začít fungovat strach z vlády jedné strany, která by spolu s komunisty mohla získat ústavní většinu i nad dolní komorou parlamentu, což by již bylo na pováženou. Předčasné volby tak mohou probudit střední třídu antikomunisticky naladěnou, aby se po vzniku levicových krajských samospráv ve většinu krajů do konce listopadu podobná konstrukce nemohla v parlamentu Česka vyskytnout i v poslanecké sněmovně. Volby tak mohou být mimořádně špinavé (viz bolševická agitace proti senátorce Filipiové) a zdaleka nemusí skončit jasným triumfem levice.

Na nadcházejícím kongresu ODS se tak střetne současné vedení ODS s tou částí ODS kolem Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a dalších takzvaných rebelů v situaci, kdy už bude možná o porážce vlády a její demisi rozhodnuto. Bude to opět svým způsobem přelomový kongres jako v roce 2002 po odstoupení Klause z čela ODS. Doufejme jen, že to nebude zase trvat dlouhých šest let, než se podaří ODS natolik sjednotit, aby mohla vyhrát parlamentní volby.