Nesčetně přísloví a citátů učí o krizi jako o situaci, v níž se odhalují jindy střežené reálné povahy lidí. Dodejme, že totéž pravidlo lze aplikovat na celé instituce, politické strany nevyjímaje.

Zřejmě nejpatrnější je krize v případě Strany zelených, která nezkrotnými turbulencemi míří střemhlav zpátky do podhradí vysoké politiky. Jev, braný za krátkodobý trend, se narůstající řadou volebních debaklů proměnil v zákon, jehož podzimní stvrzení znemožní jedině šťastná souhra logicky nevysvětlitelných náhod.

Stručně se dá hovořit o neschopnosti autentického zeleného subjektu trvale uspět v oficiálním rámci zdejšího politického provozu. Na vině však nejsou politici slibující nadílku vycházející primárně z tématiky životního prostředí. „Selhání“ je nutné spatřovat především mezi voliči, kteří o takové nadstandardní zboží nemají zájem, ať už proto, že se jim zdá jaksi nepraktické, nebo se zkrátka dožadují jeho rozšíření o další benefity.

První, kdo si danou komplikaci uvědomil, byl až někdejší lidovecký expert pro ekologii Martin Bursík, který po ovládnutí českého zeleného hnutí vtiskl Straně zelených médii bez odporu přijatou tvář působivé alternativy splňující náročná očekávání městských liberálních kruhů.

Ke klíčovému tragickému zlomu došlo ihned v důsledku euforického průniku zelených na sněmovní půdu. Tehdy se pomalu začaly vyskytovat u zelených špiček náznaky obecné orientace, kterou typický liberální volič z větších měst rozhodně nesdílí.

Antiamerikanismus ve formě skeptického postoje k umístění radarové základny, zdrženlivé nahlížení poplatků ve zdravotnictví, tmářské odmítání jaderné energie. To vše završeno bezskrupulózním konfliktem domýšlivých vnitrostranických frakcí, jejichž neshody spočívaly ve viditelně osobní, nikoli ideové rovině.

Během těchto šarvátek a naivních kiksů voliči zelených z června 2006 přehodnocovali své počáteční nadšení. Jak nedávné výsledky z voleb do krajů, senátu a naposledy do Evropského parlamentu ukázaly, většina z nich nabrala jiný směr – hledá uplatnění v prostoru definovaném zástupci tzv. malé pravice (Věci veřejné, SNK-ED či pozůstatky US-DEU), eventuálně skousnutím morálního kompromisu preferuje ODS.

Nemálo dřívějších hlasů pro zelené získá též strana TOP 09, která ač konzervativní ve svých proklamacích, zvěstuje teze, jež mohou metropolitním liberálům za jistých okolností lahodit. Za všechny zmiňme důraz na „udržování a rozvíjení euroatlantických vztahů“, ze kterých zelení obstrukcemi kolem radaru USA učinili rezivějící harampádí studené války, aniž by stačili postřehnout jejich znovunabytý význam v časech imperiální obrody Ruska, hospodářského kolonialismu Číny a nástupu nových aktérů v teritoriích, kdysi nazývaných třetím světem.

Z nezadržitelného návratu Strany zelených do pozic z éry před Martinem Bursíkem má nalézt únikovou cestu Ondřej Liška, Bursíkovou rezignací na předsednický post katapultován do stranického čela. Nástroje, které se k záchraně poslaneckých mandátů svých spolustraníků odhodlal v průběhu rozbíhající se kampaně použít, ovšem jejich šance na parlamentní přežití nezvýší.

Vždyť představovat zelené jakožto rezervoár „nových tváří“ bez politické minulosti zní od člověka, který ještě na jaře sloužil ve funkci ministra školství, coby poněkud neotřelý smysl pro sebeironii.

Osudový hřebíček do zelené rakve pak Liška zatlouká emocionálně vybičovanými útoky proti politické konkurenci. Zde ústřední zájem připadá TOP 09 a hlavně osobě Karla Schwarzenberga. Toho zelení sborově viní ze zrady a nevděku, neboť nebýt jich, politicky by se prý nikdy neprosadil.

Na tomto místě nezbývá než upozornit na četná elementární fakta svědčící o opaku. Zaprvé, Karel Schwarzenberg platil v české politice za nezpochybnitelný fenomén dávno před zahájením bursíkovské vládní anabáze. Zadruhé, po dobu vlastního účinkování na ministerstvu zahraničí byl neustále konfrontován s nepochopením, kterého se mu od reprezentantů Strany zelených kromě vzácných výjimek dostávalo. Zatřetí, svou pomoc zeleným jasně a předem ohraničil termínem evropských voleb, po jejichž skončení má tedy právo vydat se svobodně vstříc libovolnému cíli.

Výpady vůči Karlu Schwarzenbergovi tak zelení uzavírají svou misi ve vrcholné politice zcela v rozporu se záměrem, s nímž do ní vstupovali. Tenkrát slibovali přinést více slušnosti, věcnosti a pozitivního programu. Stačily tři roky, aby dospěli do fáze, v níž si mohou se zavedenými politickými značkami podat ruce. S pouhým rozdílem - ony zavedené značky zůstanou ve svém současném postavení nezávisle na předčasných volbách.

Autor je zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského