Čelem proti zdi se rozhodla vyrazit v senátních volbách Pavla Topolánková, manželka předsedy ODS Mirka Topolánka. Politiku na Ostravsku dělají tři velké strany, strana jejího manžela, ČSSD a strana komunistická. Hradby Jericha padly po zaznění vhodně volené tóniny trumpet, jakou že melodii chtěla zahrát „česká Hillary“?

Její příběh je zřejmě typický pro českou politiku této etapy. Známé osobnosti samozřejmě mají ve volbách výhodu, ale popularita nestačí. Tomáš Töpfer patří k nejúspěšnějším aktérům prvního kola doplňovacích senátních voleb, ale patrně by jeho úspěch nebyl tak velký, pokud vůbec nějaký, kdyby se svou popularitou nenastoupil do správného vagonu.

Možná, že podobně uvažovala i Pavla Topolánková, když se přidala k „politické straně jednadvacátého století“ zvané Politika 21. Předsedkyní této strany je europoslankyně Jana Bobošíková, předtím známá televizní komentátorka, ještě více zviditelněná ve zjitřených dobách války o Českou televizi, kdy se jí podařilo vybudovat tzv. bobovizi. Bobošíková rozhodně není žádná „no name“ osoba a o její Politice 21 se sice nemluvilo mnoho, nicméně v obecném povědomí zapsána je. Kdyby se do služeb této strany vložil takřka románový příběh zhrzené manželky ministerského předsedy, mohlo by se stát, že se z tohoto vejce vyklube nečekaný politický úspěch.

Tím spíš, že vejce je ohříváno hojnou vrstvou populistického peří. Programové teze byly voleny podle vkusu „člověka z ulice“: změna volebního systému, po ní volá kdekdo. Zrušení Senátu, nu, to je pikantní u strany, která postavila dvanáct kandidátů ze sedmadvaceti možných. Přímá volba prezidenta, desetiletý distanc pro korupčníka, efektivní využití fondů Evropské unie. Jsou zde i kuriozity jako obnovení povinné maturity z matematiky. A proti čemu Politika 21 táhne? Proti aroganci politiků. Proti parlamentním obstrukcím a vyhazování peněz. Proti rušení Benešových dekretů a proti vydání katedrály svatého Víta katolíkům. Tohle musí zabrat, říkaly si asi dámy z vedení strany.

Je až kupodivu, že Jana Bobošíková, která je v politice tak dlouho, nejdřív jako její pozorovatel, poté coby provozovatel, nepochopila jednoduchou pravdu o politice. Politika zaujímá na občanově obzoru vcelku malý podíl. Zajímá se o hlavní kontury a o detaily se nestará. Vnímá vývěsní štíty, jen ty veliké, menší a malé opomíjí, a co je uvnitř, to zkoumá málokdo.

Populární osobnost, ať se jmenuje Martin Maxa, Věra Chytilová anebo Mirka Čejková, to je pták s pestrým peřím, na kterého je pěkné pokoukání, ale v politice si lidé přejí mít především tu správnou firmu a k ní, eventuálně, známou osobnost. Je diskutabilní, jestli můžeme za výjimku z tohoto jednoduchého pravidla považovat Taťánu Fischerovou, která postoupila do druhého kola v Praze 2: lidé ji už dnes vnímají spíš jako političku než herečku.

Vládnou u nás média?

Ano a ne. Můžeme se nad tímto stavem pozastavovat, ale to je asi to jediné, co zmůžeme. U nás vládne mediokracie, jak to trefně označuje Politika 21, tedy „vláda médií“? Ano a ne. O velkých se píše a mluví víc než o menších a o malých se nepíše a nemluví skoro vůbec, leda když něco provedou. Podstatné rysy demokracie, totiž soutěž a vzájemná kontrola, tím postiženy nejsou, dokud nebudou překročeny určité hranice.

Drtivé vítězství ODS v Praze možná naznačuje nezdravou tendenci v české politice. Náprava se ale dá těžko čekat od politických subjektů sázejících na populismus a mediální lesk osob vystrčených v předvolební čas do popředí.

LN, 23.1.2006