Ve stínu odborářských bojů ve Škodě Auto zůstává poněkud neprávem jiný odborářský boj. Plánované omezení růstu platů a velmi opatrné snižování zaměstnanosti ve veřejném sektoru vyvolalo bouřlivou odborářskou reakci a pokračování střetu s vládou bude jistě velmi ostré. Šéfka odborů státních zaměstnanců Alena Vondrová již hrozí zhoršením kvality veřejných služeb, ale dobré účty dělají dobré přátele. A tak se ptejme, jaké veřejné služby se ještě zhorší? Snad školství, které po sedmnácti letech reforem není dodnes schopno poskytnout dětem alespoň základní znalost nějakého použitelného cizího jazyka, a rodiče, kterým na tom záleží, musí platit soukromé učitele? Bezpečnost na ulicích, kde policisté střílejí a trefí nevinného kvůli pětistovce za benzin ukradený u pumpy a kde dopraváci obchodují s pokutami? Na úřadech se prodlouží čekací lhůty? Kdo už někdy něco vyřizoval, jistě ví, že to už prostě a jednoduše není možné, protože to by přesáhlo délku lidského života a lidé se chovají racionálně a na úřady by prostě se žádostmi přestali chodit.

Ubudou kontroly obchodní inspekce či hygieny? To je celkem dobrý nápad, řekne každý podnikatel, který často zbytečnému šikanování kontrolních orgánů věnuje velmi podstatnou část svého pracovního dne, místo aby vydělával peníze a platil z nich daně.

Snížení počtu zaměstnanců o necelých devět procent během tří let je reálné i v téměř každé soukromé firmě, která se už léta stará o svůj efektivní chod, natož ve státním sektoru, kde nikdo nikdy neměřil produktivitu práce. Učitelům se zvedly za poslední čtyři roky platy o čtvrtinu; prochází jim nyní rukama o tolik více žáků, nebo je stávající počet žáků o 25 procent vzdělanější? Je výkon státní správy opravdu o třetinu vyšší, jak by odpovídalo růstu mezd? To je zcela legitimní otázka, kterou zná každý manažer soukromé firmy.

Nejabsurdnějším prohlášením Aleny Vondrové je však její protest proti tomu, že ve firmách, kde sníží stavy, si mohou o ušetřené peníze zvýšit platy, což má být diskriminací těch pracovišť, kde ke snížení počtů došlo již dříve, a zároveň porušením principu rovného přístupu ke srovnatelným skupinám zaměstnanců. Jednak neexistuje ve státním sektoru místo, kde by došlo k nějakému skutečnému snížení počtu pracovníků, a jednak dvojnásobný plat pro toho, kdo odvede dvakrát tolik práce, je přece jednoznačně rovným přístupem k zaměstnancům, na rozdíl od odbory hájených tarifních tabulek, kde se neměří výkon, ale vytrvalost v sezení na příslušné židli.

Nemístná prezidentská pýcha

Že je optika státních zaměstnanců, s níž se dívají na okolní svět, poměrně svérázně zkreslena, dokumentuje i nedávný článek prezidenta České lékařské komory Milana Kubka v deníku Právo. Jsem lékař, ne toaletářka na pařížském nádraží, abych vybíral od občanů jedno euro, píše Kubek. Nebývalá pýcha. Leckterá toaletářka by asi hodně kroutila hlavou nad tím, jaké prostředí nabízí někteří Kubkové pacientům. Například autor tohoto textu má poměrně čerstvou zkušenost s návštěvou v jedné věhlasné pražské fakultní nemocnici, kde po vstupu na oddělení zjistil, že na zcela nových dlaždičkách šlape v moči nešťastné inkontinentní a již trochu popletené stařenky, jejíž problémy přes urgence spolupacientů nikoho z personálu nezajímaly a moč na podlaze zasychala již poněkolikáté. To, že se na této klinice na záchodech zcela zásadně nevyskytuje toaletní papír na rozdíl od nejzaplivanější pražské putyky, už potom nepřekvapilo. Jestli tedy nejsou lékaři schopni zajistit na jimi řízených odděleních elementární pořádek, není divu, že mají problém s účtováním poplatku ve výši jednoho eura. Ale kde se pak bere jejich přesvědčení o vlastní nebetyčné velikosti?

MfD, 25.4.2007