Kdo si před očima zpětně promítne průběh víkendového sjezdu KDU-ČSL v Brně, možná dojde k následujícímu závěru: to nebyl tradiční lidovecký sjezd, ale zrychlený film o sjezdu, který od počátku směřoval k jedné jediné věci – zvolení Jiřího Čunka předsedou.

Průvodními znaky „zrychleného režimu“ bylo smrsknutí programu do jednoho dne, odmítnutí politické diskuse před volbou vedení strany a pouze sedmiminutový limit délky projevu pro kandidáty na předsedu KDU-ČSL. Do tohoto scénáře spadalo i vystoupení nového předsedy Čunka krátce po oznámení výsledků voleb. Namísto obvyklého poděkování a naznačení perspektiv vývoje lidové strany si jmenovitě nadiktoval, koho chce ve vedení strany. Dodal, že v opačném případě svou předsednickou funkci položí. Kdyby něco podobného udělal před lety Miloš Zeman nebo Václav Klaus, budou druhý den noviny plné titulků v duchu „zrodil se diktátor“. Lidovečtí delegáti nakonec přání svého lídra vyslyšeli. Mnozí z nich vycházeli z nevysloveného předpokladu: buď si zvolíme nevyzkoušenou „léčbu Čunkem“, nebo zemřeme.

Jednou z příčin této situace je postupný úpadek vlivu lidové strany v českých zemích. V roce 1990 členská základna čítala osmdesát tisíc členů, dnes už jen jedenačtyřicet tisíc. Od komunálních voleb na podzim 1990 navíc lidovci ztratili několik tisíc mandátů ve městech a obcích. Volby do Poslanecké sněmovny ukázaly, že KDU-ČSL rychle vyklízí pozice v západní části České republiky a jihovýchodní Morava nebude perspektivně schopna tyto ztráty utáhnout. Většina na sjezdu proto volila změnu – jakoukoli změnu.

Co tato změna vyvolá uvnitř lidové strany a v české politice?

Za zvolením nového předsedy stálo křídlo, které je možno zařadit spíše ke stranické levici. I proto bude další Čunkovo působení v programových oblastech i z hlediska taktiky znamenat úkrok doleva. Leccos naznačil ve své nominační řeči, kde velký prostor věnoval omluvě sociálním demokratům za vystupování KDU-ČSL v době aféry Stanislava Grosse. Expremiér nebyl na jaře 2005 schopen doložit své příjmy na nákup bytu a tehdejší Kalouskovo vedení ho tlačilo k přijetí politické odpovědnosti. Tato omluvná pasáž byla skutečným mostem na cestě k sociální demokracii. Do období senátních voleb také sahá Čunkovo spojenectví s Jiřím Paroubkem. Podle dohod učiněných na okresní úrovni byla tehdejší vsetínská senátní kandidátka ČSSD připravena před druhým kolem podpořit kandidáta ODS.

Horká diplomacie na lince Paroubek–Čunek však tento záměr zhatila. V následné kampani kolem vystěhování Romů ve Vsetíně se pak Jiří Paroubek otevřeně Čunka zastal. Následovalo několik tajných setkání a vytvoření neformálního spojenectví. Zvolením nového předsedy dostane toto spojenectví pevný základ.

Čistě z hlediska voličské přízně je však vzestup Jiřího Čunka rizikový především pro sociální demokracii. Nový předseda KDU-ČSL se zatím jeví jako velký politický talent, jaký se tu v posledních pěti letech neobjevil. Jeho komunikační schopnosti, nelidovecké vyjadřování ve stylu ano, ano, ne, ne, a hlavně slovník obyčejných lidí budou nejvíce oslovovat ten voličský segment ČSSD, který tak rád slyší na autoritativní tóny a jednoduchá řešení složitých problémů. ODS to naopak ohrozí jen minimálně.

Riziko pro občanské demokraty je ukryto v něčem jiném. Jiří Čunek ve svém projevu razantně odmítl možné vládní spojenectví v rámci trojkoalice (ODS, KDU-ČSL, SZ) a naopak se vyslovil pro koaliční vládu ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Vzhledem k rýsující se orientaci lidovců na ČSSD by se ODS jako strana, která fakticky nese většinu nevýhod takové vládní konstelace, ocitla v menšině.

Bude zajímavé sledovat, jak na tento obrat Topolánkovo vedení zareaguje.

MfD, 11.12.2006

komentátor týdeníku Reflex