Jako červená nit se vine politikou tohoto státu nedůvěra k drobným a středním podnikatelům, o živnostnících ani nemluvě. Výsledkem toho je, že stát, který si ve volbách „pronajímají“ bohužel odborně nepříliš zdatné politické strany, udržuje jakýsi status quo (doslova - každý ať zůstane tam, kam patří). Je zcela lhostejné, že se tyto strany označují tu za levicové, tu za pravicové, tu za napravo od středu, tu za nalevo od středu a tak podobně.

A tak v této zemi žije minimálně polovina lidí, kteří nic neprodukují. Žijí ze sociálních dávek, z podpor, z důchodů anebo jinými formami čerpají ze státního rozpočtu tvořeného z daní té druhé poloviny a z úvěrů, které si vesele pořizujeme a které nám zatím poskytuje kde kdo. Přitom zaměstnancům státu rostou mzdy, byť nijak horentně, avšak v porovnání s dávkami sociální podpory jsou nebetyčné. Za určitých okolností by onen růst byl oprávněný, zejména kdyby státní aparát řídil tento stát rok od roku účinněji. Jenže opak je pravdou, státní aparát umožňuje například rok od roku vyšší příjmy korupčníkům. Byrokracie bují. A politikové paradoxně při zdůvodňování potřeby úvěrů poukazují na neuvěřitelně vysokou výši „nutných“ mandatorních výdajů, kterou sami stanovili.

Přijímané zákony jsou stále více a více nekvalitní, takže se ke špatné funkci státu připojují i zákonodárci. Ono to propojení mezi státem a poslanci je zde již roky. Za jedno poslanecké období si zkušený a podnikavý poslanec zajistí do budoucna minimálně slušnou pozici v nějakém státním podniku, ministerstva z toho nevyjímaje. Pokud je méně „podnikavý“, dosadí ho na potřebné místo jeho vlastní partaj. Vše bez ohledu na kvalifikaci, zkušenosti a odborné předpoklady.

Nu a tak se vše opakuje rok od roku. Hesla jako přidat důchodcům, zvýšit minimální mzdu, sociální dávky včetně mateřské a přidat státním zaměstnancům, jsou základem budoucího volebního vítězství strany, která prosazuje tento srozumitelný, leč do pekel vedoucí program. Státní dluh nelze navyšovat donekonečna.

Občas se objeví věrozvěsti oznamující zlepšení stavu společnosti lepším výběrem daní. ANO, daňové úniky nejsou dobré, avšak jejich případné snížení není samospasitelné. Výběr daní v tomto státě není limitován pouze špatným technickým systémem, ale především vysokou mírou morální neodpovědnosti pěstovanou po celou dobu socialismu (kdo nekrade, okrádá rodinu) a v uplynulých dvaceti pěti letech neobyčejně účelovou lhostejností státu i společnosti k enormní hospodářské kriminalitě. Hlavně k té vysoké. Takže sebelepší technický systém je bezbranný proti neuvěřitelně lstivé rafinovanosti těch, které jsme naučili (a učíme) nevážit si svého státu. Tak co tedy dělat?

Především je třeba odstranit všechny překážky, které brání rozvoji svobodného a tvůrčího podnikání. Počínaje snížením byrokracie a zajištěním lepší vymahatelnosti práva. Současně s tím je třeba podpořit živnostníky, drobné a střední podnikatele vhodnými a hlavně pokud jde o výši účelnými dotacemi. Ovšem bez ponižujících a neuvěřitelně byrokratických podmínek, které každého živnostníka či drobného podnikatele žádajícího například o podporu na vytvoření pracovního místa předem považují za toho, kdo chce stát rafinovaně okrást.

A také by bylo třeba vnést pořádek do přerozdělovacího systému sociálních podpor a zamezit jejich zneužívání. Již před více než sto lety (1911) razil pozdější pražský primátor a významný znalec sociální problematiky dr. Petr Zenkl, tehdy ve funkci referenta karlínské radnice pro sociální a chudinské otázky, zásadu, aby konkrétní případy podpory řešili pracovníci v terénu a nikoli pouze podle šablon a tabulek v kancelářích.

K tomu je třeba dodat, že všechna těšínská jablíčka o tom, jak ti či oni získají pro tento stát investory tu z Číny, jindy z Chile, nám mohou pomoci pouze jednorázově a dočasně. Navíc nejsou systémovým a hlavně ne trvalým řešením. A na případné zvýšení naší životní úrovně nemají vliv vůbec žádný.

A tak když nastává nějaké vnitřní pnutí, umí naši politikové zacílit jinam. Nastolí se sem tam nějaká „romská otázka“ a je vymalováno. Stačí naznačit, že jedním z hlavních a ekonomických problémů jsou Romové, kteří žijí bezpracně z „našich“ peněz. A frustrovaná část obyvatelstva sem tam bohužel uvěří tomu, že za příčinu svých neúspěchů a selhání vděčí Romům, kteří jsou převážně alkoholici, špinavci práce se štítící, kriminálníci a záškoláci. To známe z dob minulých, kdy byla vina na bídě světa přisuzována Židům. Čímž nechci shazovat ze stolu romskou problematiku jako takovou, pouze ukazuji na to, že „kdyby Romové nebyli, museli bychom si je vymyslet“. Dnes naši politici (a bohužel i některá média) již spíše používají zdánlivě nevinný termín “nepřizpůsobiví“. Ale všichni vědí, že jde o cikány. V lepším případě o bezdomovce. Prostě dělíme společnost na MY a ONI. A když se i ti nejchudší zařadí mezi MY, cítí se hned lepší. Ovšem i tento systém vede do pekel.

Pokud v tomto státě nebude vytvořeno prostředí, v jehož rámci bude moci většina občanů uplatnit své tvůrčí schopnosti, nápaditost, dosažené vzdělání či dovednosti své i svých nejbližších, a to bez deprimujících byrokratických omezení, pak se budeme stále jen dohadovat o výši podpor či minimální mzdy. V opačném případě bychom totiž mohli přidat i důchodcům a sociálně potřebným daleko více.

Nemluvě o tom, že nám obrovské prostředky utíkají díky pracím tzv. načerno. Všichni víme, proč k této formě „zaměstnanosti“ někteří podnikatelé přistupují, avšak ti, kdož by to mohli změnit k lepšímu, strkají hlavy do písku a mlčí. Neboť lidé takto pracující a současně dávky pobírající jsou spolehlivými voliči levicově se tvářících stran. Jejich zaměstnavatelé bohužel volí levici také.

A tak se všichni vzájemně okrádáme a koza zůstává celá, občas si uděláme nějaký ten dloužek, abychom měli na krmení. Že to není systémové řešení? Někdo to ví určitě, někdo se to pouze domnívá. Rozhodně je to od nás všech velice zbabělé. A také právě proto se mnou nebudou mnozí souhlasit.