Zásadní otázkou nadcházejících voleb je, kolik lidí přijde a na základě čeho budou hlasovat

V nadcházejících krajských volbách, již pátých v historii Česka, se odrazí ledacos, zhodnocení konkrétní krajské politiky voliči však přinejlepším jen zčásti. Krajská politika sama o sobě totiž vlastně neexistuje.

Špičky Evropské unie se nyní v Bratislavě již poněkolikáté usnesly, že je třeba Unii přiblížit lidu. Nikdo ale pořádně neví jak. Nicméně to samé by se mohlo konstatovat o českých krajích. Paradoxně se v nich však skrývá i potenciál pro reformu, jež by alespoň trošku mohla splnit zadání bratislavského summitu.

V bruselských kancelářích se pro statistické a analytické potřeby EU (prakticky pro vyrovnávání regionálních rozdílů) vytvořila takzvaná Nomenklatura územních statistických jednotek (anglickou i francouzskou zkratkou NUTS). Česká republika jako celek patří do kategorií NUTS 0 a NUTS 1. Nicméně pro příjem významného objemu prostředků z evropských fondů jsou klíčové tzv. regiony soudržnosti neboli NUTS 2. České kraje jsou však na předem definované parametry NUTS 2 příliš malé – spadají proto do ještě nižší kategorie NUTS 3.

V jakém NUTS žijete?

Pro čerpání notné části evropských peněz se u nás tudíž používají hlavně uměle vytvořené útvary, v něž se sloučily vždy dva až tři kraje (pouze Praha, Středočeský a Moravskoslezský kraj dosahují parametrů NUTS 2). V ČR tak existuje například i NUTS 2 Jihozápad, slučující Plzeňský a Jihočeský kraj, či NUTS 2 Jihovýchod, sdružující Vysočinu a Jihomoravský kraj.

Na otázku „Jaký je váš rodný NUTS?“ většina českých občanů odpoví ťukáním si na čelo. Pojede přitom třeba po trati zrenovované s přispěním EU právě přes NUTS az okna zrovna uzří volební billboard hejtmana slibující další zkvalitnění železniční dopravy. Aby byl billboard pravdivý, měl by z něj kromě daného hejtmana na občana shlížet i český ministr dopravy a též nyní všemi nenáviděný Jean-Claude Juncker, neboť hladký provoz na nových kolejích mohla zrodit pouze symfonie všech tří uvedených rovin – krajské, celostátní i evropské. I když, namísto slova symfonie by se asi více hodil pojem „matrix“.

Konkrétní podoba krajského zřízení –příliš mnoho malých krajů – je u nás od začátku terčem kritiky. V krajích mohou jen obtížně vzniknout přehledné vazby politické odpovědnosti. Kromě zmíněné dopravy sice mají pravomoci například iv oblasti školství nebo zdravotnictví, leč jde zpravidla o pravomoci opět nějak sdílené s celostátními ministerstvy, popřípadě is unijní rovinou. V krajích navíc nefunguje ani nějaká specifická krajská mediální scéna, není divu, že řada voličů má problém vzpomenout si na jméno hejtmana.

České kraje tak svým způsobem zpochybňují princip subsidiarity, podle nějž se mají problémy řešit pokud možno na tom nejnižším stupni, jenž je pro ně z povahy věci vhodný – výše uvedený „matrix“ rozhodovacích úrovní ho totiž docela komplikuje a znejasňuje. A je na něm rovněž patrné, že pochází z doby dávno před vznikem internetu, který vlastně boří veškerá prostorová omezení. Půjde obyvatel okresního města X na debatu s hejtmanem v místním kulturním centru, nebo si radši přes Skype popovídá s kamarádem z Austrálie? Není divu, že hejtman, byť by se sebevíce snažil o osobní kontakt s voliči v terénu, často ostrouhá. A na síti taky, poněvadž tam se najednou ocitá přímo v drtivé globální konkurenci.

Klíčová otázka nadcházejících voleb proto zní, kolik lidí přijde a na základě čeho budou hlasovat. Volební účast v krajských volbách se dosud držela hluboko pod úrovní voleb parlamentních, jež osciluje kolem hranice šedesáti procent – maxima zatím dosáhla v roce 2008 (40,3 procenta), před čtyřmi lety se zastavila na 36,9 procenta.

Na triumf opozice to nevypadá

I díky faktické nesrozumitelnosti krajské politiky řada voličů kopíruje své celostátní stranické preference, popřípadě voleb využívá k vyjádření nespokojenosti – ovšem s celostátní vládnoucí garniturou. Zatím pokaždé zvítězily strany, které v době konání krajských voleb byly na centrální úrovni v opozici. V letech 2000 a 2004 ODS, v letech 2008 a 2012 pak ČSSD. Současná opozice je ale poměrně slabá a na její triumf to zatím moc nevypadá.

Do krajských parlamentů pronikají i specifická místní uskupení, byť v krajské politice nedominují. Letos však přibývá další faktor – migrační krize, respektive reakce české společnosti na ni. Celostátní stranické preference zůstávají dlouhodobě stabilní, což je ale dáno i tím, že většinu českých parlamentních stran lze v této agendě charakterizovat přinejmenším nálepkou „soft Pegida“. V krajských volbách teď sice zkoušejí štěstí i „hard pegidáři“, leč publikum, které je na jejich vlny naladěno, se zpravidla krajských voleb příliš neúčastní. Avšak teprve samotné hlasování odhalí, zůstávají-li staré vzorce v platnosti, nebo zda se formuje něco nového.

Autor je politolog

LN, 19.9.2016