29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Labutí píseň chytré blondýny

25.6.2010

Všichni známe vtipy o blondýnách, jež jsou jejich terčem, protože jsou údajně naivní až hloupé. Pokud by takové skutečně byly, určitě i v jejich případě jsou možné výjimky z pravidla. Každý se o tom mohl přesvědčit v pondělí 21. června 2010 v pořadu ČT24 Hydepark. Vystoupila v něm naposled před demisí vlády ministryně spravedlnosti, paní Daniela Kovářová, jež – ač blondýna - přímo sršela inteligencí.

Při sledování pořadu jsem si uvědomil, jakou úžasnou změnou během krátkého působení v úřadě prošla. Když nastoupila, bulvár se ji snažil zesměšňovat, jak se dalo, a téměř každé její vystoupení před kamerou provázel nějaký „přešlap“, jenž pak byl podkladem pro zesměšňující komentáře. To časem ustalo. Nabyla jistotu a získala si přirozený respekt věcným a při tom i milým vystupováním. A v Hydeparku si vedla skvěle. Nebylo nepříjemné otázky, na kterou by nedokázala pohotově a věrohodně odpovědět.

Je to dobře, protože v poslední době byla vystavena bezohledné pomlouvačné kampani o podezřelých tendrech a rozhazování státních peněz, kterou patrně rozfoukával její předchůdce Jiří Pospíšil. Aniž by si to uvědomil, vystavil jí tím nejlepší možné vysvědčení za úroveň zvládnutí úřadu ministryně spravedlnosti úřednické vlády. V poslední době se totiž „v kuloárech“ mluvilo o tom, že by jako nominantka ODS mohla působit i v politické vládě. Stala se tím hypotetickou konkurentkou všem zájemcům o tento úřad. Protože není členkou žádné politické strany, její šance jsou mizivé. Pokud ale někomu přesto stojí za to, aby si její vyřazení z konkurence pojistil soustavným pomlouváním, znamená to, že síla její osobnosti hrozí překonat i tento handicap. Záporná pozornost, kterou jí média a davy diskutujících na internetu věnovali, jistě není příjemná, ale je toho nesporným důkazem.

Problematickým místem jejího vystoupení bylo vysvětlení stanoviska k vytrvalému naléhání části veřejnosti na odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, v současnosti oživené neúspěchem jejím a tří dalších žalobců v řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Pro všechny, kdo si žádají hlavu Renaty Vesecké a při tom příliš nepřemýšlejí, musí být podpora, vyjádřená paní ministryní, naprosto nepřijatelná. Je ale na místě posuzovat věc s chladnou hlavou. Osobně sdílím od června r. 2007 názor, že postavení paní Renaty Vesecké v čele Nejvyššího státního zastupitelství ČR je neudržitelné, byť se jedná o kvalitní osobnost. A nejsem zpovědníkem ani mluvčím paní ministryně, abych se mohl vyjádřit k tomu, zda svým pochvalným slovům také věří. Není to totiž důležité: ministryně spravedlnosti, která stojí na konci mandátu, nic jiného říci nesmí, protože opačnou odpovědí by možná vyvolala demisi nejvyšší státní zástupkyně, nebo by při nejmenším vyvolala napětí a zhoršení pracovního prostředí uvnitř soustavy státního zastupitelství. A zejména by nová vláda byla nucena bez řádné přípravy rychle řešit obsazení případně uvolněného místa, což by mělo za následek ukvapený, a tedy rizikový výběr nového nejvyššího státního zástupce.

Redakce Hydeparku v rámci svérázného pojetí nestrannosti a vyváženosti informací, které v České televizi převládá, se k paní Daniele Kovářové zachovala přímo nekavalírsky úvodním textem, uveřejněným na webových stránkách ČT. Neobsahuje ani jednu kladnou informaci, zato pár sice záporných, ale přece jen nesmyslů. V období vypjatého soustředění pozornosti na plýtvání ve státní správě a všeobecné snaze hledat za každým výdajem korupci nebo jiný nešvar, redakce bez znalosti věci zpochybnila všechny tendry, jež v posledním období paní ministryně vypsala. Velká čísla samozřejmě ohromují a v současné atmosféře jsou méně uvažující částí veřejnosti automaticky vnímána jako upozornění na nepravost. V textu jsou dokonce dvě zřejmé nepravdy: Daniela Kovářová alias Ida Sebastiani není autorkou žádné „lechtivé literatury“ a není pravda, že „oprášila“ záměr na zrušení miniaturních poboček Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jež stejně jsou „výhodné“ jen z hlediska zajištění osobního pohodlí pěti z celkového počtu 31 státních zástupců. Je známo její oficiální stanovisko: o návrhu na rušení poboček rozhodne až nová vláda.

Nelze se za těchto okolností divit, že se našly necelé tři stovky horlivců, kteří v anketě na stránkách programu „naklikali“ 64% záporných hodnocení vystoupení paní ministryně.

Diváci tak vydali sami sobě vysvědčení z neobjektivnosti, protože s úrovní odpovědí mohli být spokojeni. Jedinou slabinu v celém vystoupení jsem zaznamenal při odpovídání na otázky kolem tendrů: paní ministryně neuvedla, že o vítězi tendru na provoz systému domácího vězení bude rozhodovat na ní nezávislá komise, jmenovaná vládou.

Vývoj Daniely Kovářové jako ústřední postavy mediálních vystoupení je paralelním odrazem její dráhy od neznámé příchozí z funkce ředitelky Justiční akademie v Kroměříži v suverénní správkyni resortu spravedlnosti, která si v nejhorším případě v ničem dobrém nezadá se svými předchůdci, pokud je v lepším případě nepředčí. Její začátky nebyly slavné. Nepochopení vyvolalo vrácení severočeského krajského státního zástupce Jiřího Křivance do funkce, z které ho před svým odchodem odvolal exministr Jiří Pospíšil. Byla to sice nesympatická, ale přece jen správně pochopená nutnost. Odvolaný žalobce by se s ministerstvem několik let soudil a je možné, že by uspěl, v krajním případě u Ústavního soudu ČR. Kromě toho k jmenování nástupce by byla nutná součinnost vrchního státního zástupce, který by ji neposkytl. Paní ministryně ovšem mohla také jít přes odvolání vrchního státního zástupce a postupně pak nově obsadit obě místa. Tím by ale oživila „válku“ uvnitř soustavy státního zastupitelství, kterou si naopak přála potlačit. A narazila by asi na odpor premiéra a veřejnosti, protože krátkodobost mandátu byla vnímána jako překážka pro přijímání opatření s dlouhodobými účinky.

Následoval konflikt s premiérem kvůli odvolání náměstka Františka Korbela a záměru zrušit pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Nikdy nebylo uspokojivě vysvětleno, proč se premiér pustil neomaleně právě do ní, když jiní ministři také propouštěli a vyměňovali náměstky a jejich kroky nekomentoval. Nicméně vztahové hrany se zde časem obrousily.

Pak se jí podařilo utlumit „válku žalobců“ a trvající pobouření veřejnosti úspěšnou stížností pro porušení zákona proti nevýznamným usnesením státního zástupce z počáteční etapy trestního stíhání obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty. Veřejnost zřejmě nepochopila, že Nejvyšší soud ČR nehodnotil problémové usnesení státního zástupce Stanislava Potoczka ze 4. června 2007, jímž došlo k delegování věci z OSZ Přerov na OSZ Jihlava a rozsudek odevzdaně přijala jako vzkaz: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Uklidňující účinek byl o to silnější, že v té době patrně parlamentní strany přijaly v této věci dohodu o neútočení. Přestalo volání opozičních stran po zřízení vyšetřovací komise či přímo po odvolání Renaty Vesecké. Odvahu, s kterou se pustila do oživení Jiřím Pospíšilem zanedbaného projektu zavádění trestu domácího vězení, veřejnost nedocenila, ani si jí příliš nevšimla: není divu, neboť lidí, kteří si jsou vědomi přeplněnosti věznic a postupně se zvyšující pravděpodobnosti vzpour vězňů, je mezi občany velmi málo. Všimla si jí, až vypukla pomlouvačná kampaň kvůli vyhlášení tendru na dodavatele systému souvisejících služeb, a to jen ze záporné stránky. Rozporuplně byla přijata její iniciativa k sjednocení režimu vyměřování výživného, na kterou mají navázat další projekty v oblasti rodinného práva, zvláště v ochraně dětí. Nicméně proud debat, který se tím spustil, odráží skutečné potřeby společnosti, bude pokračovat a může v budoucnu přinést kladné výsledky. Kladných prvků vnesla paní ministryně do činnosti ministerstva i více, ale jejich probírání jde nad rámec tohoto článku. Kdyby Daniele Kovářové neztrpčila život pomlouvačná kampaň v závěru mandátu, mohla by se při odchodu z ministerstva s uspokojením ohlédnout za dobrodružstvím, do kterého se pustila přijetím nabídky na krátkodobé působení ve vládě. Za daných poměrů ovšem na vzpomínce zůstane ležet lehký stín.

V posledních měsících jsem se v různých článcích a jako spoluautor podání spolku Šalamoun vyjadřoval o činnosti paní ministryně a ministerstva většinou velmi kriticky. Nic z toho neberu zpět. Mé výhrady se ovšem týkaly jiných věcí než těch, na které se ptali diváci Hydeparku, popř. na které je navedl redakční text k pořadu. Zabýval jsem se zejména způsobem, jakým přistupovala k agendě stížností pro porušení zákona. V ní se ale postupně odpoutala od politiky nevstřícnosti a omezování, nastolené exministrem Jiřím Pospíšilem, a dostala se nejméně na úroveň, dosahovanou exministrem Pavlem Němcem. Mohl bych ji nyní možná kritizovat za přístup k jednotlivým kauzám, nikoli za celkový stav zvládnutí agendy. Další skvrnu na kráse jsem viděl v nevyužívání kárné pravomoci ministra k potlačování svévole státních zástupců a soudců. Tato námitka platí nadále, přestože mohu pochopit, že při krátkosti mandátu se snažila těmto věcem vyhnout. Ostatně k této agendě neměl kladný vztah žádný z jejích předchůdců. Je ovšem otázka, jak by skončily její případné kárné žaloby, když zatím ještě není jisté, zda Jiřím Pospíšilem prosazená novátorská úprava jednostupňového kárného řízení bez možnosti odvolání je ústavně konformní, či zda se jedná o legislativní zmetek.