Firmy, korporace či finanční skupiny mohou v zahraničí investovat konzervativně, tj. uvážlivě, anebo rizikověji, tj. dobrodružně. Prvním případem jsou investice do zemí se stabilními a předvídatelnými režimy, vládou zákona a jasným právním a ekonomickým řádem. Zisky to přinese předvídatelně stabilní.

Případem druhým jsou investice do zemí s nevyzpytatelnými režimy, nejasným právním prostředím, a tudíž s možností v případě štěstí závratných zisků, v případě smůly naprosté ztráty a krachu. Různí investoři se rozhodují různě.

Když se někdo rozhodne pro strategii nikoli první, nýbrž tu druhou, a risk mu vyjde, velice zbohatne a ti z nás, kteří nejsme závistiví, mu k tomu gratulujeme. Pokud mu však risk nevyjde, je nasnadě říci si „smůla“ či prostě „udělal jsem špatné investiční rozhodnutí, moje blbost.“

Co však když ona finanční skupina, místo toho, aby oželela ztráty dané jejím vlastním špatným rozhodnutím, začne místo toho otáčet zahraniční politiku vlastní země, za cenu ohrožení její bezpečnosti a jejího politického režimu, ve prospěch země, v níž ono rizikové - a jak se ukázalo špatné - investiční rozhodnutí učinila?

Na jednu stranu to lze nazvat lobbingem v rámci zákona. Zároveň - a na stranu druhou - to ale lze nazvat i ohrožením národní bezpečnosti a životních zájmů země celé kvůli ziskům nemnohých.

Jsou perspektivní země v zahraničí mimo Evropu, u nichž zhoršení vztahů s námi nehrozí, a tudíž investice do nich jsou bezpečné. Jsou to země jako např. Brazílie, Indie, Jižní Korea, Tchaj-wan či Singapur. A pak jsou země, které latentně mají problematické režimy, vztahy s nimiž se mohou – ale i nemusí - jednoho dne z politických důvodů dramaticky zhoršit, a tudíž investice do nich jsou rizikové. To jsou země jako např. Írán, Čína či Rusko.

V případě Ruska tento scénář už nastal. Putinův ruský režim se vydal cestou avanturismu a násilně sousední zemi ukradl, tj. proti její vůli odebral, území. To je pro malou zemi v Evropě, jako je Česká republika, postup zcela nepřijatelný.

Rusko tím ničí principy mezinárodního soužití v Evropě po roce 1945 a snaží se destabilizovat mezinárodní řád ustavený v roce 1989. Rusko vlastně usiluje o nový světový řád v Evropě, což je přímým ohrožením naší bezpečnosti a našeho demokratického režimu. Sankce vůči Rusku byly tudíž nasnadě.

Česká republika svá zásadní bezpečnostní rozhodnutí už učinila. Vybrala si své spojence a svou bezpečnostní architekturu, jež zajišťuje bezpečnost země. Když finanční skupina, která neprozíravě investovala do Ruska a nyní finančně ztrácí – a která svým sídlem není ani česká – se následně pokouší otočit zahraniční politiku země, prakticky ji vyvázat z jejích spojeneckých a bezpečnostních struktur a tak ohrozit její režim – to vše kvůli svým ziskům –, jedná sice v rámci zákonného lobbingu, ale když řekneme tuto pravdu „A“, měli bychom říci i následnou pravdu „B“:

Jedná proti národní bezpečnosti země a jejímu demokratickému režimu. A když se na tom podílejí i někteří současní či minulí nejvyšší představitelé této země, jednají tak taky. Jsou bezprostředně přítomným ohrožením národní bezpečnosti a bezpečnostním rizikem.

Toho si buďme vědomi a řekněme to naplno.  

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Autor je ředitel Občanského institutu