Bývaly doby, kdy byl úspěšným takový podnikatel, který byl schopen nabídnout zákazníkům zboží či služby, které zákazníci chtěli a byli za to ochotni zaplatit. Doprovodil to pílí a kreativitou. Kdo nevěděl, neuměl či nepracoval, šel z kola ven. Jak primitivní, ale jak účinné...
Čas však oponou trhnul a objevily se dotace. Skvělá věc. Peníze „odnikud“. Stačí natáhnout ruku. Napsat dobrý „projekt“. Pak se sypou miliony. Protože peněz je moc. Je potřeba je vyčerpat. Zákazník už není tak důležitý. Protože když se jeden trefí do toho, co chce úřad, je to větší vejvar.
A tak se nám pozvolna, nepostřehnutelně, změnila podstata podnikání. Partnerem v podnikání už je úředník. Zajistí peníze na investice. Uhradí provozní náklady. Zlatý důl! Naivkové, co trvali za zastaralém „náš zákazník náš pán“, třou bídu s nouzí. Co je skutečně zapotřebí, je umět v tom chodit. Zkamarádit se s úředníkem. Obšlápnout si to. Vědět věci trochu dřív, nežli ostatní. Připravit se na to. Napsat hezký projekt, často v něm opakovat vznešená hesla a cíle, která dotace vybraným subjektům ospravedlňují. No hotová věda.
A aby snad nevzniklo podezření, že dotace nejsou úplně košer, je potřeba to dobře prodat. Mluvit o úspěších. Zaplatit reklamu. Co všechno by bez dotací nevzniklo! Kdo něco namítá, je proti pokroku! Proti úspěchu! Proti dobru! Všechno opatřit informačními tabulkami o tom, z jakého operačního programu byl projekt financován. Abychom věděli, komu máme být za ten pokrok vděčni. A zavázáni.
Není to nic nového. Za chvíli to bude 200 let, co Frédéric Bastiat, francouzský ekonom a politik, napsal svoji esej „Co je a co není vidět“. Popisuje v něm, jak negativní důsledky státních zásahů převažují na těmi propagovanými pozitivy. O negativech se ale nemluví. Nejsou vidět. Ale jsou tu.
A lidé to tuší. Nejsou hloupí. Tuší, že pod vší tou propagandou se skrývají takové lahůdky, jako korupce. Klientelismus. Zmatek. Prorůstání ekonomiky s politikou. Plýtvání. Spousty lidí, kteří nevytvářejí žádné hodnoty, jen přehazují peníze z jedné hromady na druhou.
To, co lidé netuší, je míra. Netuší, že to není jen stát, ale i kraje. Úřady práce. Obce. A další. Dotace jsou všude. Lze odhadovat, že každý pracovní den se přidělí asi tak tisíc dotací. Zhruba o tisíc víc, než je zdrávo.
Podle mě je na vině sir Humphrey Appleby ze známého seriálu Jistě, pane ministře. Ten totiž už dávno pravil: „Dotace nelze rozhazovat na to, co by si lidi přáli. Dávají se na to, co lidi nechtějí, ale co mít musí. To, co chtějí, si koupí sami.“
Takže pokud vám stát nechal ještě nějaké peníze, kupte si, co chcete.