Dvacetileté výročí sametové revoluce je výzvou k zamyšlení a bilancování. Nikoliv nepodstatná část české veřejnosti přitom sdílí dojem, že příliš velký důvod k oslavám nemáme. Dokládají to stávající i chystané projevy nespokojenosti studentů, vědců, akademických pracovníků a umělců. Symbolického data 17. listopadu tak spíše zneužili představitelé jednotlivých politických stran k oficiálním šarádám. Právě úpadek politické kultury pokládá převážná část mladé populace za zásadní problém dnešní české společnosti. Vystupování předních politiků charakterizují bezskrupulózní vyžilost a arogance; cosi jako etické jednání se už ani nenamáhají formálně předstírat.

Nejsilnější česká pravicová strana se chystá na svůj celostátní kongres. Právě ODS svým současným nekulturním image způsobuje množství pravicově orientovaných občanů dilema. K tradičnímu klausovskému despektu vůči intelektuálům a „moralizování“ se totiž přidružilo topolánkovské hulvátství. Dospělo to tak daleko, že dnes vize a ideje v české politice postrádá i Václav Klaus. Nakolik jsou kulturnost, vzdělanost a věda současnou reprezentací ODS ignorovány, dokládá jak absence vlastní koncepce v těchto oblastech, tak i přezíravý postoj a vyhýbavé odpovědi v souvislosti s protesty vyvolanými Topolánkovými reformními záměry v oblastech vědy a vysokého školství. Je ODS zcela lhostejné, že nejtalentovanější vědci a umělci z Česka odcházejí? Zhoršující se podmínky pro vědeckou a uměleckou práci tento trend ještě posílí. Nevnímá ODS tento fakt jako ochuzování této země? Vyklízí ODS na poli vědní a kulturní politiky prostor levicovým stranám?

Vzdělání ODS vnímá nikoliv jako užitečné, ale jako využitelné. Ilustruje to i tzv. plzeňská aféra. Nepodstatné množství politiků činných ve státní a komunální správě si vysokoškolský titul jednoduše "pořídilo". Umožnilo jim to korupcí prolezlé, s politicko-lobbistickými kruhy provázané prostředí některých nedávno založených vysokých škol a fakult pochybných kvalit. Vysoké školy fungující jako privátní firmy a dodávající poptávané zboží jsou přitom cílem topolánkovské reformy českého vysokého školství, kterou v tzv. Bílé knize formuloval sociolog Petr Matějů. Tato „reforma“ je dvojčetem rovněž Topolánkovou vládou připravené "reformy" vědy a výzkumu v ČR. V duchu neoliberálních tendencí devadesátých let mají být česká věda a vysoké školství komercializovány a podřízeny tržním principům. Reálné riziko, že důsledkem této „privatizace vzdělanosti“ bude především primitivizace společnosti si čeští skalní „transformátoři" nepřipouštějí.

Představitelé ODS velmi často hovoří o "národních zájmech", "národní identitě", "národních prioritách". Co si pod těmito pojmy představují však zřejmě není jasné ani jim samotným. Neformují národní identitu především tradice a výsledky talentu a práce tvůrčího ducha? Nebylo by tudíž žádoucím právě tento nehmotný kapitál patřičně opečovávat? Lze skutečně zredukovat českou národní identitu pouze na pivo, fotbal a hokej? Těm, kdo vnímají pojmy kulturnost a morální hodnoty s oním klausovským despektem, doporučuji zavzpomínat na vlastní prarodiče a praprarodiče a uvědomit si, jakými hodnotami žila česká společnost před osmdesáti a více lety. Zejména nad tím by bylo žádoucí se dvacet let po listopadu 1989 zamyslet.