Nepřestává mne ohromovat, jak se v Čechách pravidelně zvedá lítý boj za věci, co se dávno přežily anebo změnily ve formu bez obsahu. Pravidelně tak zažíváme křečovité zápasy o minulost, zatímco o budoucnosti se raději mluví poměrně málo.
Naší přecitlivělost na výklad historie už využil v politice kdekdo. Naposledy bezvýznamní lokální funkcionáři pražských městských čtvrtí, kteří zřejmě nabyli dojmu, že už jich je pro dosavadní post škoda. Aby vyšplhali po stranickém žebříčku, jednou rukou strhávají sochy sovětským osvoboditelům (“rusákům“), zatímco druhou o kus dál budují připomínky ruským esesmanům. Načež se vzápětí náhle objevuje ricinová pseudokauza, na níž je, při vší směšnosti, jedna věc děsivá – že její výchozí, neuvěřitelné verzi dokázali mnozí našinci uvěřit...
Bizarní „bratrovražednou“ potyčkou o výklad minulosti se stal i konflikt, zda se odvážíme mírně pozměnit náš od převratu dogmatický postoj k Izraeli. Tedy jinými slovy také ke Spojeným státům americkým, protože o nic jiného nejde. A půjdeme-li ještě hlouběji, jestli vůbec sami sobě dovolíme – když už jsme tolik nevídaných let relativně samostatní – reálně samostatné myšlení.
Stát Izrael nemá v Evropské unii bližšího spojence, než je Česká republika, která se pak v tomto smyslu chová hodně jako lobbista. Tudíž když se jeden současný a dva minulí čeští ministři zahraničí odváží napsat otevřený dopis, že bychom neměli automaticky kývat ostře pravicově agresivní politice Benjamina Netanjahua, nestačí se divit. Za nesouhlas s jeho volebním slibem anexe části palestinského území ihned dostávají nálepky „nejhorších nácků“. Což je, připomínám, jurodivý výlev poslankyně ODS Černochové, jež je sice vždycky kovaně proizraelská, ale jinak přinejmenším donedávna ani netušila, jakého rodu je v češtině Izrael...
O moc šikovněji nepůsobí ani reakce kontradopisu čtyř různorodých (ex)politiků, jejichž „argumentaci“ také vévodila emocionalita. Jeden z nich, chasník Mirek Topolánek, tím vlastně pouze zlehka navázal na svůj nedávný výlev, že Rudá armáda by koncem druhé války udělala nejlíp, kdyby se do zdejších poměrů nepletla... Toť bezesporu hodnotná myšlenka; obdobně jako jeho nynější faktické stanovisko, že v Izraeli tolik napadaný koncept premiéra Netanjahua (s Trumpem za zády) násilím připojit palestinské území není problémem. Přitom jde mimochodem o nerealistický krok, jenž v konečném důsledku nahrává nesčetněkrát kritizovanému Rusku stran anexe Krymu.
O výchozím psaní pánů Petříčka, Zaorálka či Schwarzenberga můžeme mít pochybnost. Leč spíše o formě zveřejnění než o samotném obsahu. Na jeho podstatu de facto (žádní) kritici nedosáhli. Ovšem o to charakterističtější je, že třeba přísně protiarabský Miloš Zeman bojoval vůči článku již předem – odmítal jeho zveřejnění...
Asi nejpodstatnější je zde zjevně zákulisí událostí. Včetně faktu, že postavy, jako jsou Topolánek, Kohout, Svoboda nebo Vondra, nikdy nepřestávají přemýšlet, kterak nevypadnout z kola ven. Ostatně v následném online rozhovoru se Cyril Svoboda báječně „uřekl“, když zdůraznil, že už není politik, jenom občan. Jako kdyby to byly dvě dokonale odlišné kategorie! Koneckonců nebýt „jen občan“ bývá nejčastější podstatou boje o moc, zbývající věci jsou politická omáčka. Vařená dle kuchařky dobových frází. Receptů, jak se na správných místech zavděčit.
Článek je rozšířením textu publikovaného Deníkem(.cz)