V r. 2006 Jan Kubice, tehdejší ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (mluvíce o tomto útvaru různí zlomyslníci tehdy vynechávali slova "pro odhalování") obešel nadřízené a vydal se do Poslanecké sněmovny se zprávou o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, známou od té doby jako "Kubiceho zpráva". Protože to provedl krátce před parlamentními volbami a tajná zpráva samozřejmě unikla do médií, byl z toho velký poprask. Po vychladnutí vášní se ale ukázalo, že v pamfletu je vedle pár zrnek pravdy trocha polopravd a zejména "vata" domněnek a nesmyslů. Zpráva nejvíc poškodila předsedu vlády Jiřího Paroubka naznačením možnosti, že měl sex s nezletilou. Sociální demokraté jsou přesvědčeni, že její uveřejnění těsně před volbami je připravilo o mnoho voličů. Zpráva ničemu neprospěla, její účinek byl jednoznačně ničivý. Její svévolné pořízení a předložení mimoinstančním postupem je projevem bezbřehé neodpovědnosti předkladatele.

Kupodivu tento kousek Janu Kubicemu prošel. Tehdy nebyl ministrem vnitra Jan Kubice, který by jej kvůli němu pohnal před soud. Nicméně zhruba po roce se Jan Kubice potichu vytratil ze služeb policie. Až v roce 2011 se překvapivě znova vynořil jako ministr vnitra po vypuzení Radka Johna z této klíčové pozice.

A opět dobře posloužil. Zlikvidoval policejního prezidenta Petra Lessyho, zděděného po Radku Johnovi, od jmenování zjevně vadícího vedení ODS i TOP 09, vzešlého z výběrového řízení, jež předseda prokorupční vlády Petr Nečas označil za "kočkopsa", a zejména beroucího vážně povídání o nezbytnosti nezávislosti policie. Pád Petra Lessyho byl předvídatelný od odchodu Radka Johna, avšak od chvíle, kdy policie k nelibosti některých politiků sáhla na exministryni Vlastu Parkanovou a policejní prezident hájil její postup, se stal naléhavě nezbytným.

Způsob, jímž ministr vnitra zlikvidoval Petra Lessyho, si s ničivostí Kubiceho zprávy č. 1 nezadá, takže celek provedených úkonů má podobné účinky, jaké by měla případná Kubiceho zpráva č. 2. Ostatně ani argumenty použité proti Petru Lessymu nemají větší hodnotu než obsah té původní.

Nevím, zda know-how puče ke svržení Petra Lessyho vymyslel Jan Kubice osobně s blízkými spolupracovníky či zda mu bylo někým postoupeno "na klíč" k zužitkování. Není to důležité, protože jako resortní ministr nese za tento puč nejméně politickou odpovědnost. Nesejme ji z něho ani skutečnost, že podstatnou část špinavé práce vykonala Generální inspekce bezpečnostních sborů pod bdělým dohledem státního zastupitelství, které ji završilo podáním obžaloby. Neomlouvá ho ani obsazení funkce policejního prezidenta nepochybně kvalitním nástupcem, protože není Kubiceho osobní zásluhou, že v kritické chvíli byl na dosah ruky nový policejní prezident Martin Červíček.

Ponechám stranou dopad Kubiceho postupu na osud Petra Lessyho, vyhozeného po více než dvaceti letech služby a po úspěšném působení ve vysokých funkcích bez nároku na výsluhu. Nelze ale přehlédnout význam bleskového odvolání zdánlivě neodvolatelného policejního prezidenta jako vzkazu pro policii: policisté dnes jasně vědí, že sahat na "věrchušku" je nebezpečné, bez ohledu na oficiálně proklamovanou zásadu "padni komu padni". Řekne-li současně z televizní obrazovky bývalý důstojník protikorupční policie, že v "kauze Opencard" jsou stíháni jen magistrátní úředníci, protože na jejich nadřízené nebyli policisté puštěni, znamená to, že zmíněný vzkaz není jen planým povídáním do větru. Je to svědectví o trestní politice vládní koalice potlačující rovnost občanů, z nichž se vyčleňuje vrstva chráněná před všetečností orgánů činných v trestním řízení. Kdo z policistů se tomu nebude chtít podřídit, půjde z kola ven.

Stejně jako Kubiceho zpráva č. 1, také kauza Petra Lessyho je svědectvím o neodpovědnosti ministra vnitra. V její počáteční fázi připustil, aby Generální inspekce bezpečnostních sborů postupovala proti policejnímu prezidentovi způsobem, jenž neodpovídá požadavkům na spravedlivý proces. Z časového sledu událostí je zřejmé, že o přípravě sdělení obvinění Petru Lessymu věděl ministr vnitra s časovým náskokem, ač to vědět neměl. Ve spěchu jmenoval Martina Červíčka policejním prezidentem na dosud neuvolněné místo. Zejména Petra Lessyho nepostavil na dobu trestního stíhání mimo službu, ale rovnou jej propustil ze služeb PČR.

Bylo to předčasné, protože jako bývalý zkušený kriminalista mohl vědět, že obvinění proti Lessymu nemusejí v dokazování před soudem obstát. Bylo to také velmi neopatrné, protože se dalo počítat s možností, že při projednání obžaloby před soudem mohou o poměrech v Policii ČR vyjít najevo věci, které poškodí její obraz v očích veřejnosti a zostudí také pány poškozené. Hnal se tedy bezohledně za cílem, ač měl vědět, že v případě selhání jeho intriky stát utrpí škodu.

Pokud by ovšem chtěl tvrdit, že si nebyl rizik vědom, přiznal by jako nádavek k neodpovědnosti také nekompetentnost.

Zprošťující rozsudek soudce Romana Podlešáka, byť nepravomocný, ukazuje na možnost, že se Petr Lessy mohl domoci návratu k policii s nárokem na funkci, z které byl vyhozen, a s přiměřeným odškodným. Česká republika si pak zásluhou Jana Kubiceho bude moci do státního znaku dát místo dvouocasého lva dvouhlavé tele, neboť budeme mít dva policejní prezidenty. Souběžná existence dvou policejních prezidentů není možná, takže situaci bude třeba řešit. Není na to předpis ani vzor, takže to přinese do policie další napětí.

Jestliže Jan Kubice, v situaci nejistoty o výsledku trestního stíhání, Petra Lessyho propustil ze služebního poměru i za cenu rizika, že bude možná nucen strpět jeho návrat, projevil se jako hazardér. O hazard se jedná i v případě, že by odvolací soud zrušil prvostupňový rozsudek: na tom, že obvinění nestálo na nezpochybnitelných základech, by se tím nic nezměnilo. Ale ani v českém Absurdistánu není přípustné, aby ministrem vnitra byl hazardér. Proto měl Jan Kubice resignovat bezprostředně po vyhlášení rozsudku.