18.9.2019 | Svátek má Kryštof


POLITIKA: Kubera, nacismus a ekologie

23.5.2019

Dokáží české elity chápat smysl textu?

Předseda Senátu Jaroslav Kubera hovořil v neděli v Terezíně na tryzně za oběti nacistické perzekuce. Pronesl tam projev, který byl podle mě na poměry české politiky nadstandardní a na poměry té současné zcela mimořádný.

Kubera začal o tom, že v Terezíně si internovaní lidé dokázali navzdory šílenému prostředí udržet vysokou kulturní úroveň. Což je skutečně obdivuhodná a opomíjená pravda.

A jako kontrast proti tomu uvedl, že v současnosti sice žijeme v podmínkách svobody, ale v myslích některých lidí se začíná znovu rozvíjet „totalitní myšlení“.

Tuto pasáž Kuberova projevu ocituji doslova, stala se totiž okamžitě terčem těch, kterým se slova o dnešním totalitním myšlení velmi nelíbila.

„Stále častěji mívám pocit, že ještě nedávno tak krutě živé vzpomínky na to, co se tady v Terezíně odehrálo, dnes blednou stále rychleji. Hodnoty, na kterých jsme tento památník stavěli, jsou víc a víc relativizovány a vítězí lhostejnost k naší vlastní minulosti. Nejde jen o nezájem o historii a úctu k památce těch, kteří nám svými oběťmi umožnili žít náš dnešní svobodný a demokratický život. Jsme lhostejní k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí, „kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet“.

Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru může a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.

Jako předseda českého Senátu jsem rád, že šířící se lhostejnost, nebojím se říci apatie, nepatří k povaze myšlení a práce senátorek a senátorů. Senát již nejednou dokázal, že ač politicky různorodý, v kritických okamžicích boje o ústavnost, o právo říci pravdu a o odvaze zastat se těch, u kterých se to nenosí, dokáže jednotně reagovat.

Historie nám totiž dává tisíce důkazů, že lhostejnost, pasivita, mávnutí rukou a nezájem o věci veřejné tvoří podhoubí, ze kterých se rodí zprvu autoritativní, později, poznenáhlu, nenápadně, totalitní režimy. Je proto nutné, snad dnes víc než dřív, scházet se v památných dnech u památných míst, jako je tento hřbitov, a připomínat sobě, voličům, všem lidem, že svou vlastní minulost stále žijeme. Není to tak, že holocaust, nacismus, totalita a nenávist jsou mrtvé.“

Z této pasáže, pojednávající o nebezpečí, jak se totalitní myšlení přesouvá z hlav lidí do politických programů a následně do mocenských a administrativních rozhodnutí, si někteří neomylně vybrali jednu větu. Tu, ve které Kubera namátkou jmenoval některé dnes populární myšlenky, které se mohou stát fasádou a heslem nové totality.

Stačilo pár hodin a na internetu se začaly množit zarputilé reakce, pobouřené údajným rovnítkem mezi nacismem a ekologií.

Zajímavé bylo, že značná část těchto příspěvků nebyla adresována Kuberovi, ale vedení ODS. Třeba jakýsi evangelický pastor napsal do Čulíkových Britských listů výzvu Petru Fialovi, aby ODS odstranila tohoto člověka z čela Senátu (s náležitě varujícím titulkem „Proč fašizuje ODS?“- tady asi extrémně pravicové paralely nevadí). Matěj „Žit Brno“ Hollan rovnou stranu vyzýval, aby s Kuberou naložila stejně jako před pár týdny s Václavem Klausem mladším. „To je něco tak nepředstavitelně odporného, co Kubera pronesl, že oproti tomu je ten výrok VKML o židovských transportech, za který ho ODS vyrazila, jen nevinná slovní hříčka. Očekávám, že k tomu ODS zaujme podobně razantní postoj,“ vzkázal.

Jeho výzvu k vyloučení ze strany sdílením podpořil i jeden komentátor, který v posledních letech posbíral hned několika novinářských cen. Hvězda české žurnalistiky rovněž dospěla k názoru, že pro Kuberu je „ekologie a rovnost pohlaví něco jako holocaust“ a připsala, že „Zlatý časy, kdy Caligula chtěl udělat senátorem koně“.

Pak se odpor jako tradičně přesunul z emocionálních výkřiků do oblasti obsáhlých komentářů, vládl mezi nimi liberálně levicový server A2larm.cz.

A vše vyvrcholilo oficiální petiční akcí mezi Kuberovými kolegy v Senátu. Podpis připojil jako jeden z prvních Václav Láska, pak se přidali Jiří Drahoš, Marek Hilšer, nebo David Smoljak.

Šokovalo mě především, co všechno se může rozpoutat jen kvůli nepochopení textu. Kubera v Terezíně rozhodně neřekl, že ekologie se rovná nacismu. On totiž vůbec nemluvil o ekologii, ani o rovnosti pohlaví, ale o tom, že někteří lidé využívají témat jako je ekologie nebo rovnosti pohlaví k umlčování oponentů.

Takže ekologie tu nebyla v roli nacismu, jak se všichni křižovali, ale spíše jako sociální pokrok po roce 1948. Jako idea, která je sama o sobě veskrze sympatická, ale když se ji chopí lidé s totalitním myšlením, je cestou do pekel.

A navíc neřekl, že by míra tohoto nebezpečí byla stejná jako za nacismu. Pouze že dochází k relativnímu nárůstu takového uvažování oproti devadesátým letům, kdy památník vznikl. Takže slova distancujících se senátorů o „absurdní analogii“ jsou sama dost mimo, protože o žádnou analogii nešlo.

Je pro mě opravdu frustrující, že se tolik chytrých lidí nachytalo na mediální zkratku Kubera- nacismus- ekologie jen proto, že se nedokázalo ani na chvilku zamyslet, co vlastně předseda Senátu v tom Terezíně řekl.

Kromě dramaticky sníženého mínění o schopnosti českých elit porozumět obsahu textu mně tato bouře ukázala především dvě věci.

Za prvé, že ohledně šíření totalitního myšlení měl Jaroslav Kubera asi ještě více pravdy, než si připouštíme. Předseda Senátu hovořil o umlčování těch, se kterými nesouhlasíme. A platnost těchto hrozeb lze jen máločím prokázat lépe, než tím, že okamžitě po přečtení začnu zuřivě mastit stížnost jeho stranickým nadřízeným, aby drzouna okamžitě potrestali, zbavili funkce či úplně vyloučili.

A za druhé mi potvrdila dojem, který vnímám někde v podvědomí už delší dobu.

Totiž že veřejně vystupující lidé v naší zemi v čím dál větší míře nejsou schopni či ochotni oponenta poslouchat. Respektive jeho názor filtrují a reagují jen na určitá slova, která je zajímají. Asi je to pohodlnější, než se snažit pochopit myšlenky.

Když jsem pod příspěvkem zmíněného redaktora protestoval, že Kuberova slova značně posunul, přišlo mi jako odpověď: „Sorry, ale plácat na tryzně za zavražděné Židy něco o zhoubnosti ekologie, to je fakt psycho“.

Držitel novinářských cen, od kterého by člověk čekal, že bude nadstandardně rozumět textu a vnímat nuance projevu, prostě nemá potřebu nad slovy přemýšlet. On snad ten projev ani nečetl celý, jen někde viděl, že Kubera použil v jedné větě nacismus a ekologii a už buší do klávesnice, aby byl nejrychlejší z těch, kteří se zuřivě ohradí.

Kuberovy myšlenky ho vlastně ani nezajímaly, pro sebe si projev shrnul tak, že předseda Senátu „plácal na tryzně za zavražděné Židy něco o zhoubnosti ekologie“.

Není to moje první zkušenost tohoto typu, proto se nad tím také snažím zamyslet obecněji. Zažil jsem třeba ctihodnou profesorku žurnalistiky, která toho o češtině a o mediálních postupech teoreticky ví více než 99 procent národa. Ale když na jedné debatě její kolega stigmatizovaný medailí od prezidenta Zemana poznamenal, že dnes začíná být role Václava Havla v událostech Listopadu 1989 oproti dřívějšímu vnímání přehodnocována, okamžitě vyskočila „Václava Havla z toho vynechte“. I přes všechnu teoretickou výbavu si z té věty vybrala jen slova „Havel“ a „přehodnocovat“ a reagovala vyloženě emocionálně.

Jako by dnes některá slova opět získávala auru nedotknutelných hesel, která se nesmějí zpochybňovat. Jenže právě z této vypjaté obrany některých slov se rodí autoritářské tendence.

Z toho, že některá slova jsou tak důležitá, že je ti lidé nejsou ochotni znesvětit kverulanty, vtipálky a vůbec všemi, kteří to podle jejich názoru nemyslí upřímně. Že ona slova budou považována za nezpochybnitelná do té míry, že mocní lidé budou ochotni připravit o svobodu ty, kteří o nich vyjádří pochybnosti.

Tak slova ztrácí svůj věcný význam a stávají se symbolem. A symbol je něco, na co se nesmí sáhnout. Václav Havel se této symbolice slov věnoval ve svém slavném eseji o moci bez mocných. A dnes se jeho jméno stává právě takovým symbolem. To jsou ale paradoxy...

Jak to dopadá s takovým slovem, které se stane symbolem, dnes vidíme třeba na apokalyptické prezentaci ikonické švédské školačky Grety, která ekologii prezentuje tak, že „náš dům hoří“. O cestách ke snížení emisí se dá bavit věcně, ale zkuste zůstat chladně racionální vůči požáru vlastního domu.

Míra vehemence, s jakou se ona slova brání, je samozřejmě u jednotlivých zastánců různá. Někteří by Kuberu rádi upálili jeho vlastní cigaretou nebo přinutili chodit kanály, jiným k uspokojení postačí, že se na předsedu Senátu bude pár dní flusat na internetu.

Jenže historická zkušenost je bohužel taková, že čím více se dotyčná hodnota prosazuje, tím větší vliv získávají radikálové. Ti, o kterých Kubera mluvil jako o nositelích „totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí, „kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet“. Umírnění se dostávají na místa likvidovaných odpůrců revoluce. Ta nakonec sežere i své děti.

A to všechno zahaleno do nějakého vznešeného slova. Za francouzské revoluce byly takovými nezpochybnitelnými hodnotami svornost, rovnost a bratrství, v padesátých letech lid a socialismus, po roce 1968 bratrská pomoc spřátelených vojsk. A nebo klasické „Proletáři všech zemí, spojte se“. K čemu, proč a jak se mají spojit, to je úplně jedno.

Každé slovo, na které se nedovolí sahat, má v ústech totalitářů potenciál stát se zástěrkou tyranie. A dnes mezi taková nedotknutelná slova v očích značné části vlivných mediálních elit skutečně patří „politická korektnost“, „rovnost pohlaví“, nebo „multikulturalismus“, v menší míře pak ona „ekologie“.

Výčet hodnot, které by se mohly stát zdrojem nové totality, není samozřejmě úplný. Však je také Jaroslav Kubera jednoznačně vymezil demonstrativně slovem „například“. Je třeba uznat, že jiné skupiny podobně vypjatě brání slova jako „vlastenectví“ nebo „bezpečnost“. Jenže také je třeba vidět, že tyto skupiny mají v současnosti mnohem menší mediální a společenský vliv.

Ano, společenský vliv je pro míru nebezpečí klíčový. Protože když skupina, která za tyto pojmy bojuje tak vehementně, že kvůli nim je ochotna odepřít jiným svobodu vyjadřování, získá nějakou formu vlivu nebo moci, nic už nebrání tomu, aby začala své oponenty šikanovat.

A když dojde na tyto konkrétní projevy státního či společenského teroru, je už pozdě s tím cokoliv dělat.

Právě o tom Jaroslav Kubera v Terezíně mluvil.

Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, v textu vyjadřuje své osobní názory



Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.