Politické dějiny jsou plné paradoxů. Kdo jiný by měl oslavovat 17. listopad 1989 víc než komunisté?

Že vláda jedné strany dříve nebo později skončí, bylo jasné už dávno před ním. Český zvrat ale na rozdíl od rumunského proběhl prakticky bez jediné kapky rudé krve.

Komunistická strana nebyla zakázána a coby středoevropská rarita dál s tradičním názvem obsazuje poslanecká křesla. Voličů KSČM sice ubývá, při posledních sněmovnách volbách jich bylo jen 7,76 %, ale komunisté jsou součástí vládní většiny a mají bezprostřední vliv na chod Strakovy akademie. Konzultace s nimi vede premiér i ministryně financí.

A co na to sami komunisté? Žádný vděk. Jejich výkonný výbor vydal minulý týden prohlášení, ve kterém připouští, že listopad 1989 „byl důsledkem dlouhodobě opomíjených a neřešených zásadních rozporů ve společnosti“. Zároveň ale soustavně hovoří o „mocenském puči“.

A pak už se KSČM rozjela. „Lidem na náměstích neřekli, že je čeká největší majetková změna v dějinách. Pod kontrolu zahraničního kapitálu se dostala rozhodující část národního hospodářství. Více jak milion občanů je na prahu chudoby. Zemi řídí majetková oligarchie, nikoliv však v zájmu jejích obyvatel. Bez referenda byl rozdělen společný stát Čechů a Slováků a vstoupili jsme do agresivně se chovajícího paktu NATO,“ stojí v komunistickém prohlášení.

Předseda komunistů Vojtěch Filip si stěžuje i na dřívější ústupky Gorbačovova sovětského vedení Západu. A jeho reflexe domácího dění?

„Většina lidí si v revolučním nadšení přála, aby se jim otevřel jakýsi kapitalistický ráj, a to se některým poctivým způsobem povedlo. Ovšem málokdo pomyslel i na to, že se může současně otevřít i kapitalistické peklo – a to se přihodilo mnohým v podobě neřešitelných exekucí, bankrotů a dalších bezvýchodných životních situací,“ míní Filip.

Pro dokreslení probíhá v sídle KSČM v ulici Politických vězňů výstava nazvaná „30 let od revoluce bez růžových brýlí“. Nešetří se na ní fotkami bezdomovců, chátrajících podniků, zemědělských družstev nebo samoobsluh.

Rozčarování konkrétních lidí, kteří se nepokládají za vítěze, ale za oběti společenské změny, chápat lze. Podle průzkumu společnosti NMS Market Research pro Paměť národa hodnotí jednoznačně kladně sametovou revoluci jen 36 % lidí nad 40 let. To, že před rokem 1989 bylo líp, si myslí celá třetina dotázaných se středoškolským vzděláním.

Občanům vadí, že i přes drsnou ekonomickou reformu hledíme Němcům a Rakušanům na záda. Nastolili jsme parlamentní demokracii, ale držitelé moci jsou běžným lidem stále vzdáleni. Strany necítí loajalitu k voličům a voliči ke stranám.

Pořád ale platí, že svobodné poměry jsou nade vše. Nedostatky stávajícího uspořádání máme šanci opravovat. Příležitost k tomu mají i komunisté. Jak ji ale využívají?

Stali se technology moci. V zahraniční politice opustili internacionalismus, v domácí revolučnost. Zanedbávají sociální a ekonomické zájmy svého elektorátu. Jsou vlažní, když odbory usilují o vyšší platy. Odvracejí zrak i sluch, když se sociální demokraté dožadují bankovní daně. Jsou odtažití k neziskovým organizacím a občanské společnosti. Stali se oporou vlády v čele s miliardářem, který je ztělesněním drsného podnikání 90. let.

Není to nakonec tak, že komunistické špičky svoji nespokojenost s uplynulými třemi dekádami pouze předstírají? Copak bez práce nepojídají sladké koláče? Vsadil by si snad v listopadu 1989 někdo na exkluzivní postavení, kterému se dnes těší?

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)