Prezident si nedá pokoj, dokud ve své mstivosti nepodkope poslední zbytky stability systému

Už by se to mohlo začít dávat běžně do křížovek: největší nepřítel levice v České republice na pět – Zeman. Na počátku jeho škůdcovské dráhy je sice velký podraz při prezidentské volbě 2003, nicméně Miloši Zemanovi snad již nejde v prvé řadě o mstu za jedny pokažené prezidentské volby, zvláště když o deset let později dokázal vyhrát první přímé volby hlavy státu u nás. Jde mu patrně o maximalizaci vlastní moci, přičemž ostatní levicové subjekty jsou podle něj evidentně pouze partami blbečků, které buď pochopí svou historickou úlohu, věrnou službu Zemanovi, anebo ji nepochopí – a pak musí být zničeny.

Pouhý výčet toho, kdy Zeman levici u nás objektivně poškodil, je impozantní. Hned v roce 2003 dopomohlo jeho křídlo v ČSSD na Hrad Václavu Klausovi, který tam pak zůstal deset let. Po volbách 2006 pomohl zemanovec Miloš Melčák do sedla pravicové vládě Mirka Topolánka, mimochodem s nenáviděným Kalouskem coby ministrem financí. Důvod? Zemanova averze k Jiřímu Paroubkovi. Tomu ještě podrazil nohy i o tři a půl roku později, když Zemanovci svými 4,33 procenta obrali ČSSD o rozhodující hlasy.

Pak se stal Miloš Zeman prezidentem a na pád Petra Nečase reagoval totálně zpackaným projektem Rusnokovy "odbornické vlády", která však dle původních plánů měla vynést prezidentskou stranu k volebnímu úspěchu. Samozřejmě, na úkor ČSSD. Z poloviny plán vyšel – tedy ten úkor. Zisk pro SPOZ se nekonal. A k fiasku Zemanovců nesporně přispělo též přílišné angažmá prezidenta ve vnitřní politice, které i řada Zemanových voličů ohodnotila jako přehnané, jako vybočující ze zdejší zvyklosti spíše nadstranického prezidenta. Stranický prezident Zeman sice nedávno označil ústavní zvyklosti za idiotské, ovšem i kdyby měl pravdu, měl si jako starý politický harcovník uvědomit, že řada idiotských vzorců chování má zkrátka větší sílu než kdejaký racionální konstrukt chytrého rozumbrady.

Za idiotské působení ministrů za SPOZ v kampani by celá partaj včetně čestného předsedy měla dostat čestné uznání Agrofertu, neboť rozladěné levicové voliče zčásti přebral Andrej Babiš. A jen co se zavřely volební místnosti, začal se Miloš Zeman a jeho lidé v ČSSD chovat tak, jako by byli Agrofertem přímo placeni – za řízenou destrukci posledního velkého konkurenta ANO ve stranickém spektru.

Mentální krvelačnost

Před volbami si to vymysleli pěkně. SPOZ obere ČSSD tak o 10 procent, takže pak půjde snadno "zaříznout" Bohuslava Sobotku, odpovědného za chabý výsledek. Komunisté zůstanou na svém a podpoří menšinovou vládu Michala Haška, dirigovanou z Hradu. Voliči však rozhodli jinak, nicméně jen máloco vyvolá takovou nenávist jako realita svědčící proti zastávané teorii nebo domluvenému spiknutí. V Otázkách Václava Moravce se prezident pěkně freudovsky nikoliv přeřekl, ale přímo prořekl: "Alžběta Krvavá, bože, to byly časy!" zasnil se v jednu chvíli. Sice si Alžbětu spletl s její předchůdkyní Marií I., jíž se říkalo krvavá kvůli pronásledování protestantů, ale i v tom se projevil pravý Miloš Zeman, jenž navzdory zálibě v četbě trpí velkými mezerami ve vzdělání. (A mimochodem, je dost divné, že zrovna on nezná Bloody Mary...) Avšak hlavní je ona mentální krvelačnost, jež na chvíli vystrčila růžky, touha stínat hlavy "protestantům", nyní konkrétně Sobotkovi (popřípadě vzpurným rektorům vysokých škol).

Sociální demokracie trpí rozkolem už dlouho, nyní je však živočichem s otevřenou zlomeninou. A co horšího, tato rána se nezahojí hodně dlouho. I kdyby se nakonec Sobotka udržel, i kdyby přebral otěže Hašek, v obou případech patrně poražené křídlo setrvá v čilé konspiraci, ba v otevřeném boji proti vítězi. A jak nám před pár lety předvedl Miloš Zeman, někdy stačí jeden Melčák. ČSSD prostě není a asi dlouho nebude důvěryhodným partnerem. Paradoxně jediná zbývající velká tradiční demokratická strana je nyní stejně čitelná a důvěryhodná jako Bártovy veverky.

Jednání o vládě se povedou, možná z nich časem vzejde i nějaká dohoda, ale každý bude vědět, že spoléhat na sociální demokracii nemůže, přinejlepším tak ze dne na den.

Samozřejmě, rozhodující bude, jak se zachová Andrej Babiš. Jistě se mu nechce být poddaným Miloše Hrozného, chorobného a chorobně umanutého starce, ani jeho okruhu. Politických možností (ty zákulisní, byť asi důležitější, nyní vynechme) však nemá mnoho. ČSSD je rozložená, lidovci malí, pevnější spojenectví s komunisty, ODS nebo TOP 09 by mu voliči těžko odpouštěli. S komunisty z toho důvodu, že Babiš odsál voliče pravici, se stranami někdejší Nečasovy koalice kvůli tomu, že volební kampaň zaměřil právě proti nim. A Okamura do vlády nechce, chce sice jen obecné referendum, ale nevyzpytatelný je podobně jako ČSSD.

V tomto rozložení sil však spočívá skutečné jádro problému. Aktivistického prezidenta sice může parlament brzdit, ale pouze za předpokladu, že v něm existuje programově konzistentní a soudržná nadpoloviční většina. Tedy něco, co prostě v parlamentu není a nebude. Což prezident ví a možná i kvůli tomu se nakonec on a jeho lidé v ČSSD odhodlali k rituální porážce předsedy Sobotky. Bořit totiž prezident v našem politickém systému může dosti snadno. Avšak stavět nikoliv, na to nemá dostatek pravomocí, respektive by tak mohl činit pouze ve spolupráci s parlamentní většinou. Výsledkem prezidentových ambicí vládnout, jeho slabších pravomocí a neexistence pevné většiny v parlamentu byla Rusnokova vláda, nyní již naprosto nelegitimní útvar, který však prezident ponechá v úřadu patrně přes Nový rok. A nedá si pokoj, dokud ve své mocichtivé mstivosti nepodkope poslední zbytky stability českého politického systému.

Křížovkáři tak pomalu mohou "největšího nepřítele levice na pět" inovovat na "největšího nepřítele demokracie". Je to paradoxní, ale jediné rozumné, byť neprůchodné řešení má v programu Tomio Okamura: hlasování o odvolání prezidenta. Dokud totiž bude na Hradě sedětMiloš Zeman, politické stability se u nás nedočkáme.

LN, 31.10.2013