Neviditelný pes

POLITIKA: Kroměřížská výzva

11.7.2016

Kroměřížská výzva není dobrý nápad, považuji ji za naivní pokus jak najít osobnost – nejlepšího mezi námi. Je to veřejná soutěž o nalezení homunkula, nějakého nového krále Ječmínka, který bude bohatým brát a chudým dávat.

Osobnosti buď existují, pak je není třeba hledat, nebo neexistují a pak je zbytečné je hledat. Naivita celé výzvy spočívá v hledání nového Mirka Dušína, který bude na Hradě ztělesněním pravdy, slušnosti a mravnosti. Jenže, bohužel, i lež do politiky patří!

Franklin Delano Roosevelt ve své třetí volební kampani již v době války v Evropě v roce 1940 prohlašoval: „Ani jediný americký chlapec do Evropy.“ Byla to lež, která pomohla dobré věci; izolacionistické hnutí bylo v USA tak silné, že před Pearl Harbourem by opačný názor znamenal politickou sebevraždu.

De Gaulle se v roce 1958 opět dostal k moci slibem, že Alžírsko zůstane francouzským, aby o tři roky později dal v Evianu Alžírsku svobodu a nezávislost, což mu vyneslo nenávist OAS (Organizace tajné armády) a řadu pokusů o atentát na jeho osobu. Že svůj slib nebude moci splnit, musel vědět již v době svého opětného příchodu k moci. Vždyť mu předcházel rozpad britské koloniální říše a porážka Francie v Indočíně.

Edvard Beneš na konferenci ve Versailles při jednáních o vzniku nástupnických států, ve snaze čelit propagandě sudetských Němců, lhal prezidentu Wilsonovi o počtu německé menšiny v českých zemích. Její počet snížil na polovinu.

A T.G. Masaryk, který s Janem Husem vytvořil z „pravdy“ pro český národ celou ideologii? Husovo : „Stát v poznané pravdě“ a Masarykovy výroky o pravdě se promítly i na prezidentskou standartu. Opravdu Masaryk nikdy nelhal?

V prosinci 1914 před svým odjezdem s dcerou Olgou na léčení nechal policii při vědomí, že odjíždí na ostrov Capri, a ujistil bývalého (a pak i budoucího) rakouského ministerského předsedu Ernsta von Körbela, že v zahraničí nehodlá zůstat a vést nějakou protirakouskou propagandu. Budiž, bylo to v zájmu „vyššího principu mravního“, bez kterého by těžko vznikla Československá republika.

V době pobytu v USA, kde Masaryk organizoval české a slovenské krajany jako uznávaný předák českého odboje proti Rakousku-Uhersku, dostal zprávu od šéfa své neoficielní „tajné služby“ Emanuela Vosky, že jeho dcera Alice byla doma odsouzena k trestu smrti. Nebyla to pravda, Masaryk přesto Vosku nabádal, aby tuto nepravdivou informaci nepopíral a naopak aby ji rozšiřoval, protože poslouží „naší“ propagandě. Byla to lež, ale taková, které se říká „svatá lež“ (Pia fraus). O legendizaci Masarykovy pravdomluvnosti se zasloužil i jeho životopisec Jan Herben, který popisuje příhodu z Moskvy, kam Masaryk přijel právě v době boje bolševiků s vojáky Kerenského. Když se nemohl kvůli střelbě dostat do svého hotelu National, ukryl se v jiném, kam ho nechtěli pustit, protože nebyl jeho hostem. I v nebezpečí života nebyl Masaryk schopen , jak to líčí Herben, zalhat, že v tomto jiném hotelu bydlí. Takto vznikají legendy o velikánech. To vše neznamená, že Masaryk byl lhář, ale i on někdy považoval za nutné (a užitečné) pravdu neříci. Problémem ale je, jak odlišit „svatou“ pravdu od lži prosté a lži sprosté. Prostě nejen v životě, ale především v politice se někdy lhát musí. Jde však o míru této lži. Moje žaloba na neplatnost volby Miloše Zemana zdůvodněná tím, že u svého prvního příspěvku do volebního fondu ve výši 6 milionů neuvedl sponzora, a pro sérii lží, které vyslovil v průběhu své volební kampaně, skončila u Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že nelhal tolik, aby nemohl být prezidentem. Kde je ale míra lži, po jejímž překročení následuje „vyloučení z politiky“? Úspěšný postup současného republikánského kandidáta Donalda Trumpa do Bílého domu ukazuje, že taková hranice dnes neexistuje ani v USA.

Podle Kroměřížské výzvy budou vytipovaní kandidáti pouštět před sebe ty lepší, až se na poslední příčce tohoto řebříčku ocitne ten „nejlepší“. Obávám se, že tento výběr skončí stejně jako výběr toho nejlepšího člena z Městské rady v obci Pětice v české komedii Václava Wassermanna „Nejlepší člověk“. Totiž rvačkou na radnici.

Obecným omylem voličů znechucených politikou a bezskrupulózními politiky je víra, že někdo slušný a oblíbený, jako např. Marek Eben, Zdeněk Svěrák nebo psychiatr Cyril Höschl, lidé z mimopolitické sféry budou těmi nejlepšími prezidenty. Jestli se někdo z nich prezidentem stane, pak se ocitne v mlýně tlaků a protitlaků, zájmů oligarchů a východní kurately, kterým nebude schopen čelit. Rozhodně ne slušností a mravní převahou. „Politika není o slušnosti, ale o tvrdosti“ (Paul Johnson), a proto i drzost, sprostota a neomalenost, mohou v politice uspět. Vzpomeňme jiného Johnsona, amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona, který byl právě takovým neoblíbeným neotesancem z jihu a který jako viceprezident nastoupil po zavražděném prezidentovi Johnu F. Kennedym. Nebyl to charismatický Kennedy, ale hrubián Johnson, kdo zrušil segregaci, zasloužil se o vydání zákonů proti chudobě a za kterého byl přijat zákon „Freedom of Information Act“ umožňující veřejnosti přístup k vládním tajemstvím.

Kdo z vybraných nejlepších bude schopen čelit stamilionům Babiše a Kremlu? I kdyby popularita některého z nich překonala elektorát sympatizantů Zemana , tak nepřekoná finanční prostředky, které bude mít k dispozici Zeman nebo jiný kandidát Východu, např. Vladimír Dlouhý. Proti každému „sluníčkářskému“ prezidentovi budou mobilizovány takové finanční prostředky, o kterých se vůbec nedozvíme, odkud pocházejí, jako tomu bylo u Zemana. Vždy se najde nějaký exkomunistický Šlouf , který to zorganizuje. Není třeba si dělat iluze o moudrém voliči, který bude volit demokracii; o tom nás přesvědčuje hnutí ANO, které již nyní programově volí proti demokracii. Únor 1948 je časově daleko, svojí osudovostí a politickým klimatem blízko. Andrej Babiš v nedělní debatě 19. června při srovnávání likvidace demokracie v únoru 1948 s „nynějším ohrožením demokracie“ z důvodu odvolání šéfa ÚOOZ plukovníka Šlachty vzpomněl analogie sesazení policejních důstojníků, kterým začala únorová krize v roce 1948. Prý to tehdy začalo podobně odvoláním osmi esenbáků. Byl to atavismus nebo jen neznalost historie? Bylo to přece obráceně. Komunistický ministr vnitra Nosek odvolal nikoliv esenbáky, ale nekomunistické policejní důstojníky. Zapracovalo freudovské podvědomí Andreje Babiše? A kdo zaregistroval odpověď prezidenta z jeho posledního výletu na Vysočinu na dotaz jednoho „provokatéra“, zda-li se již našel Peroutkův článek „Hitler je gentleman“? Nenašel, odpověděl prezident, ale našlo se několik ještě horších. Proč ne, vždyť i pravomocný rozsudek pro prvního muže země přece neplatí, jak Miloš Zeman prokázal již v minulosti. Tazatelovi další otázka nebyla povolena, umlčeli jej voliči, pro které je „Péro“ jen komár obtěžující pana prezidenta. Znám jednoho jeho skalního voliče, o Peroutkovi se dozvěděl až od Zemana, natož aby někdy něco od něj četl, a proto je Peroutka pro něj jen to „Péro“. Zeman mohl ale vyslovit ještě těžší obvinění Peroutky. Naštěstí pro něj nečetl o Peroutkově rozhovoru s Václavem Černým po jeho setkání se zlomeným prezidentem Benešem dne 12.3.1948, ve kterém Peroutka vyslovil pochyby, zda český národ stojí za to, aby se za něj bojovalo. Jako bumerang se však tato otázka vrací právě s voliči Miloše Zemana, protože i oni patří do českého národa. Zemanův velký elektorát totiž nesouvisí jen s větším počtem hospod než kaváren, ale i s tím, že se za poslední léta se změnila a přibyla politická témata, která ještě nedávno nebyla na pořadu dne a pro která má Zeman jednoduchá řešení pro jednoduché voliče. Takové, pro které je Peroutka naprosto neznámou fosilií, stejně jako jména Palach nebo Masaryk.

Koho z voličů mimo města osloví ten nejlepší, nejslušnější, nejinteligentnější, nejpravdomluvnější a nejvzdělanější, již ne král, ale třeba nějaký profesor Ječmínek? Pro odpověď stačí navštívit jakoukoli hospodu, již třeba na okraji Prahy. Tam bije srdce národa, našich furiantů, kteří poprvé mají prezidenta ze svého středu. A střed je, jak se zdá, všude, kam na svých spanilých jízdách Miloš Zeman zavítá. Inspiroval ho kancléř Bismarck, který sedě při jedné poradě stranou, po výzvě, aby si sedl do středu stolu, odpověděl „Kde sedím já, je vždycky střed“? A nemusíme jít do venkovské hospody. Stačí si přečíst jeden z posledních rozhovorů s nedávno zesnulým malířem Adolfem Bornem, ve kterém se vyznal k obdivu k Milošovi Zemanovi a jeho zemité mluvě. A sekretářka pěti amerických prezidentů, paní Hašková-Coolidge? Rovněž! Spektrum voličů Miloše Zemana je větší, než je jen množina jednodušších spoluobčanů. Slovo „jednodušší“ je však zavádějící - zvyky, mluva, výroky, životospráva a alkoholismus současného prezidenta mohou imponovat i mnoha vzdělanějším a chytřejším, než jsou venkovští štamgasti s obzorem jen do humen jejich vesnice. Miloš Zeman je vysmíván, jak se plácá jako kapr v dětském člunu po svém rybníce – kam se ale hrabou pražské „kavárenské“ štiky na takovou symboliku spojení prezidenta s českým venkovem? Je tedy symbolem tzv. „dvourychlostní společnosti“? Z hlediska sociálního symbolem spoluobčanů, kteří neznají jazyky, nesedají do letadel a jejichž svět ovládají vzpomínky na zkratku JZD a zkratka EU je neoslovuje? To souvisí i s koncem jednoho politického směřování, Západ již opět není pro nás jediná volba! Není to poprvé v našich dějinách, kdy se obrací střelka politického kompasu; vzpomeňme, jak lehce česká (nikoli slovenská) společnost vyměnila demokracii za „lidovou demokracii“ v únoru 1948. Poslední prezidentský duel mezi Schwarzenbergem a Zemanem vstoupí možná jednou do českých dějin jako konec polistopadového konsenzu o návratu do Evropy. A na začátek rozdělení voličů nikoli na chytré a hloupé, ale na povýšené a „les miserables“, ale se zdravým českým fištrónem stojící proti Halíkově tvrzení, že Česko by na tom bylo lépe, kdyby všichni volili jako my v Praze. Nebyla to Praha, ta jáma pekelná, odkud vyšla ta rána morová, která zdecimovala pravici? A víru těch prostých a slušných spoluobčanů, kteří věřili ve slovo Boží nebo jen v hodnoty, ve kterých byli vychování a podle kterých se nekrade? Praha nemůže být arbitrem ani soudcem a zklamání těch, co viděli propojení top politiky a zločinu v Praze, nemohlo být větší. Již za minulého prezidenta Hrad ztratil svoji aureolu svatyně pravdy a lásky, a proto mnohým zklamaným voličům s příchodem Miloše Zemana nevadí, že tuto svatyni proměnil v hospodu svých kamarádů.

Nedovedu si představit Marka Ebena nebo Cyrila Höschla, jak dávají hrubou záplatu na hrubý pytel. Naději na zvolení budou mít až převezmou Zemanovu životosprávu, několikráte se zapotácí před televizními kamerami a zapálí si cigaretu v hrobce českých králů v chrámu sv. Víta.

Richard Nixon, abychom se vrátili do Států, byl plachý člověk, a přece takové záplaty dokázal lepit a ještě s verbálním komentářem o zkurvysynech. I o ty jde v politice, dokonce někdy hlavně. Jaký by měl být příští prezident? Především vzdělaný, nikoli jen otitulovaný, měl by ctít desatero a být demokratem. Může se ale takový kandidát pohybovat v dnešní české politice? Jen pokud by byl odvážným mužem, protože „jeden muž s odvahou vytváří většinu“, jak řekl sedmý prezident USA Andrew Jackson. Neměl by nás tlačit na Východ, ale zůstat rozkročen na Západě. A neměl by být narcisem, jako poslední dva! Splní-li tyto kritéria, pak mi již nevadí, že bude pít, kouřit nebo koukat po holkách. A naopak, bude-li abstinent, nekuřák a věrný manželce, neměl by být prezidentem, bude-li pocházet z Putinovy nebo Babišovy stáje. Nad posledními dvěma prezidenty se zamýšlí ve 14. čísle Reflexu česko-americký historik Igor Lukeš, který kritizuje jejich papouškování témat ruské propagandy. „Nutí je k tomu kdosi ze zákulisí (vydíráním pomocí kompromatu, jak se říká na Rusi) nebo proto, že na tom pro sebe velkoryse, ale dosud skrytě vydělávájí? Occamova břitva nás vede k třetí možnosti, totiž, že lidé jako Klaus ztratili rozum.“

Takže ten, kdo by měl vystřídat Zemana, může klidně lhát jako T. G. Masaryk, Edvard Beneš, F. D. Roosevelt nebo de Gaulle, ale neměl by být pod tlakem kompromatu, neměl by na politice vydělávat ale naopak vyznávat ono platonovské, že „přístup k moci by měl být zakázán těm, kdo ji milují“. Je ale vůbec možné mít prezidenta, který by za stávajícího rozdělení voličů společnost spojoval, jak tvrdí stoupenci Kroměřížské výzvy? Prezidenta, jak napsal Martin J. Stránský, „který nám začne dávat najevo, že patříme všichni k sobě, že máme být na co pyšní, že nemáme závidět a že máme pomáhat slabším“? I já bych si přál, jak jsem uvedl shora, mít prezidenta, který ctí Desatero. Než se takový najde, spokojil bych se s tím, aby to alespoň nebyl český ekvivalent slova zkurvysyn a emisar putující ke hvězdě Kremlu.

A snad, to už je jen skrytá naděje, že po 25 letech po pádu komunistického režimu by další prezident neměl být exkomunista. Ať do strany vstoupil kdykoliv a pro cokoliv, ať byl vyloučen nebo „přerušen“ či odešel sám, jak se všechny ty kom-exity jmenovaly. A také žádný majitel firmy „Agroczech“!



zpět na článek