Bylo mi vyčteno, že se opakuji a přetiskuji své staré články.

Ano, je to pravda..

Já jen připomínám, že články přetiskuji, protože jsou podle mě stále aktuální, a díky tomu, že se nic nezměnilo a rozklad pravice stále pokračuje, jsou aktuální ještě víc než tehdy.

I proto, že jsme se dozvěděli, proč se pan prezident v prezidentských volbách připojil k levici a ultralevici.

"Prý je to souboj pravice a levice, říkají nám naše úplně nezávislá TOP média. Jenže to je úplně jinak. Ve druhém kole nestojí proti sobě pravice a levice. Stojí proti sobě na jedné straně společně pravice a levice a na druhé straně síly, které chtějí souboj pravice a levice navždy zrušit a nahradit ho vládou zájmových elit. Pravice a levice bojují o to, aby v budoucnu vůbec mohly bojovat proti sobě."

Bylo to zřejmě proto, podle toho co píše pan Jakl, že se domnívá, že nebezpečí, kterému pravice dnes čelí, není nástup levice a sil, které jsou ještě dál než demokratická levice. Tím hlavním nebezpečím, které nás má sjednotit se stranami jako KSČM a KSČ, s lidmi jako je Miroslav Grebeníček, Miroslav Štěpán a antisemitský "novinář" Adam B. Bartoš, jsou "zájmové elity", skutečně mocný nepřítel, něco, co kdosi kdysi nazval "pravdoláskou".

Nebezpečím pro pravici prý není korupce, klientelismus a vzájemný vražedný boj, není jím revitalizace levice a její postupné ovládnutí politické scény, nebezpečím jsou lidé z Bartošova zmateného seznamu: Jiří Pehe, Jiřina Šiklová, Tomáš Halík, Jindřich Šídlo a další.

Proti nim má vznikla široká koalice, něco, jak říkávala má babička, "ode zdi ke zdi". Koalice od Václava Klause, Svobodných, klausovské části ODS, Zemana, sociálních demokratů až po KSČM a KSČ Miroslava Štěpána.

Grebeníček a Štěpán budou v tom boji našimi spojenci.

Myslím, že jsme všichni, alespoň my na pravici, zešíleli.

Svobodní volají po "zostřeném třídním boji" a chtějí vymýtit ideologické úchylky a s nimi strany, které se jich dopouští, hlavně ODS.

TOP 09 se rozhodla z výsledku prezidentské volby vytěžit, co se dá a rozhlížet se, kdo bude jejich spojencem zítra.

ODS se, jak očekávám, spokojí s tím, že - ať už s Nečasem nebo bez něho - se opět "semkne". Rozhodla se opět připustit, že situace je vážná, voliči jí opět poslali jasný signál a něco se opět musí stát. A že nejlepší lidé, kteří to "něco" udělají, jsou nové tváře, za kterými se skrývají osvědčení profesionálové. ODS se tentokrát semkne kolem Martina Kuby, kolem pana Dlouhého, Rittiga, Oulického, Hrdličky a dalších matadorů, kteří vědí, jak se s kým domluvit, co to bude stát a jak se na tom dá vydělat.

A ti povedou ODS k novým světlým zítřkům a vrátí jí ztracenou důvěru. Budou to dělat metodou "návratu ke kořenům", osvědčenou metodou, kterou se ODS podařilo zastavit (zatím) ztrátu voličů z 1 892 475 ve sněmovních volbách 2006, přes 1 057 792 ve volbách 2010 až na patetických 126 846 hlasů, které získal kandidát ODS v prezidentských volbách 2012. V mezidobí ODS ztratila všechny kraje a prohrála všechny volby od května 2010.

Volební úspěchy a přízeň voličů ODS trochu přehledněji:

Volby do sněmovny 2006 1 892 475 hlasů

Volby do sněmovny 2010 1 057 792 hlasů

Prezidentské volby 2013 126 846 hlasů

Důvodem bylo, že neřešení problémů, které si ODS odmítala připustit a které řešit odmítala, silácká víra, že se dají ustát a že se politická soutěž dá vyhrát jejich ignorováním, vedlo jen k tomu, že je za ni řešila media.

Zákonitě se staly hlavním tématem boje. Je jedno, zda šlo o skutečné, reálné problémy, nebo o problémy nafouklé publicitou v médiích lačných po krvi a senzaci. Obojích bylo a je dost. Vina je na těch, kdo zavírali oči. Plakat nad nepřízní médií nepomůže. Problémy, které postihují každou zemi a každou politickou stranu a v každé zemi a v každé politické straně jsou řešeny, se staly dominantním a smrtelným mixem, na který ODS umírá.

Teď už naše pravice došla až do bodu, ve kterém ji její dlouhodobý nedisputabilní leader a její největší autorita, Václav Klaus, nabádá k tomu, aby svůj marný boj opustila a zamířila svůj pohled na skutečné nebezpečí: zesnulého Václava Havla a jeho tzv. "pravdoláskaře".

Přeji mnoho úspěchů.

*************************************************************************

Připojuji, abych opět užil to, co můj přítel nazval "Haasovou metodou", část článku o kořenech devastace pravicové politiky, který jsem napsal v květnu 2010:

Není to jen krize politických stran. Je to krize důvěry

... přesto se nedomnívám, že poměrný volební systém je hlavní, nebo dokonce jedinou příčinou dnešní krize důvěry a že zbavuje strany a politiky jejich vlastní odpovědnosti, i když jednou z příčin krize našeho politického systému je právě společenská a politická atmosféra, která je nežádoucím důsledkem neúměrného vlivu politických stran a jejich sekretariátů na úkor odpovědnosti k voličům. Toho jsem si byl vědom daleko dříve, než o tom psali pan Blaha a pan Mikš. To nezdůrazňuji proto, abych poukázal na svou prorockou prozíravost. O problému jsem již tehdy psal jen proto, že již tehdy existoval. Existoval dokonce již dlouho před tím. Neměl jsem ještě možnost si přečíst knihu Lubomíra Kopečka "Éra nevinnosti. Česká politika v letech 1989-1997", kterou doporučuje pan Mikš. Rozhodně ale nepovažuji období mezi roky 1989 a 1997 za "éru nevinnosti" a rozhodně nesouhlasím s Vítem Blahou, když píše, že "úroveň lídrů hlavních politických stran byla ve všech směrech jiná, než těch dnešních. Klaus, Zeman i Lux byli schopni silou své osobnosti zajistit funkční politickou scénu i v poměrném systému."

Nedokázali. Nezajistili. Právě v této době začal proces polarizace, vulgarizace a agresivity české politiky. Miloš Zeman první vyhlašoval, že "půjde vládě po krku". První oznamoval, že bude vázat členské legitimace ČSSD do kůže členů ODS. Josefa Luxe si pamatuji, jak znovu a znovu svolával po skončení zasedání vlády vlastní tiskové konference, na nichž napadal právě přijatá usnesení vlády, jejíž byl členem a místopředsedou. Nakonec byl jedním z hlavních protagonistů jejího pádu. Václav Klaus sice i tehdy zastával konsistentní stanoviska, ale jako předseda vlády musel opakovaně dělat kompromisy, jejichž následkem bylo, že se činy jeho vlády viditelně lišily od jeho vlastního veřejně známého osobního názoru. V té době vzniklo heslo "Pravicová rétorika, levicová politika". Nakonec předsedal rozkolu ve své vlastní straně a pádu své vlády. ODS se, přes odpor svého předsedy k "ideovému rozkročení", rozkročila tak, že se roztrhla ve dví, rozkročila se více než kdy předtím a než kdy potom. Klausova vláda padla po falešných obviněních z korupce jeho strany a jejich tajných švýcarských kont. Ani samostatně, ani jako celek nedokázaly tyto tři bezesporu velké osobnosti zajistit plnou funkčnost politické scény. Na konci tohoto období Klausova vláda padla a byla vystřídána "úřednickou vládou", protože politická scéna byla natolik nefunkční, že řádnou politickou vládu nebylo možné sestavit.

Nebylo to možné ani po předčasných volbách 1998 a situace musela být řešena "Opoziční smlouvou", která sice funkční vládu zajistila, ale byla natolik nestandardní a problematická, že je dodnes předmětem vášnivých diskuzí. Opoziční smlouva, ve které pan Mikš vidí kořeny dnešní krize, nevznikla jako náhlý nápad, nevznikla jen z rozmaru Václava Klause a Miloše Zemana. Vznikla jako důsledek dlouhodobé krize, byla snahou o nalezení cesty vedoucí k lepší funkčnosti politické scény, byla pokusem o řešení problému její nefunkčnosti.

Potíže politiky v období před rokem 1998 jsou tytéž, které jsou s námi dnes. Původní ideový střet stále trvá. Nemusíme jej obnovovat. Problém je v tom, že přestává být v očích veřejnosti relevantní. Je zastíněn tím, že veřejnost již nevnímá ideový zápas jako něco, co charakterizuje naší politickou scénu. Jejím hlavním a charakteristickým jevem, se v očích veřejnosti stala korupce. Ideově vyhraněné strany, které na ideovém střetu staví svou politiku, nejsou příliš úspěšné, vidíme to i na potížích SSO, která není schopna získat více než marginální podporu veřejnosti. Není to proto, že by snad, jak je často opakováno, neměla publicitu. V době svého vzniku měla publicitu daleko větší, než některé nové strany, které vznikají dnes. Přesto se nedokázala etablovat jako relevantní politická strana a velmi brzy se od ní distancoval i Václav Klaus, který jí vyčetl její rozpačitost a chabý start. Nedávno, na otázku o její daňové politice, Václav Klaus odpověděl: "To, že někdo v záplavě politických stran, si troufá vyjít s extrémním názorem na daně, je v pořádku. Taková strana nechť existuje a získává svá dvě, tři, pět procent."

Václav Klaus měl tentokrát opět pravdu. Ideová vyhraněnost vede k marginalizaci politické scény, vede k tomu, že místo levice a pravice máme buď nepřehlednou množinu více či méně ortodoxních levicových a pravicových stran a skupin, nebo vznikají populistické strany, které na nepřehlednosti politické scény profitují tím, že úmyslně a okázale, jako Věci veřejné, programově odmítají všechna ideová východiska a nabízejí radikální populistickou směs "levicových" i "pravicových" nápadů které zpravidla nesnesou hlubší kritiku.

Zde si můžete přečíst celý článek: POLEMIKA: Není to jen krize politických stran. Je to krize důvěry