Současná krize se jeví a novináři je popisována jako krize ryze ekonomická. Ale ve skutečnosti jde přece o krizi systémovou, hlavně o krizi důvěry. V ještě nedaleké minulosti dbaly státy, rodiny i jednotlivci především na to, aby žili rozumně, měli vyrovnané rozpočty, přemýšleli o budoucnosti – proto šetřili – zkrátka žili šetrně. Je ale logické, že pak také jejich životní úroveň rostla pomalu.

Jakmile bylo odvrženo prý tmářské přesvědčení o získání toho podstatného mimo tento pozemský svět a bylo nahrazeno novým neoliberálním a socializujícím hodnotovým systémem, založeným na chtění všeho tady, teď a hned, byl do života jednotlivců, rodin i států uveden systém deficitních rozpočtů, založených na nesmyslné víře ve stálý ekonomický růst – zkrátka žití na dluh. Je logické, že potom také jejich životní úroveň rostla mnohem rychleji.

Z historie přece dobře víme, že podobným osudem „prošel“ Řím, stejně jako ludvíkovská předrevoluční Francie, pozdní císařská Čína a podobně. Jak známo, tradiční společnosti vždy v minulosti ekonomicky oscilovaly v čase nahoru a dolů – podle toho, zda byl v té oné době mír, či vypukla válka, zda byla velká úroda, nebo vypukl mor. Jakmile se na tyto zákonitosti jaksi pozapomnělo a zpupnost lidí reprezentovaná vírou v trvalý růst překročila rozumnou míru, dospěla příslušná společnost ke svému závěrečnému vývojovému stadiu.

Zadlužování jednotlivců, rodin a států, které už v podstatě lze velmi obtížně splácet, by mělo být varováním občanům. Především v tom, aby si uvědomili, kam je jejich politická elita vede. Máme obavu, že současná politická elita, provázaná nesmyslně s elitou ekonomickou (což mimochodem je věc zásadně protidemokratická), aby neztratila moc, přereguluje celý finanční sektor a navíc celou společnost zadluží až po uši.

Občané přitom platí příliš mnoho na daních jen proto, že vlády chtějí hodně utrácet. Bludný kruh zvyšování daňové zátěže je podporován tím, že vlády a jim poplatná média rádi poukazují na podobnou praxi u všech svých sousedů. Tím se tento neblahý trend stává jakýmsi planetárním omylem. Z něho pak lze odvodit tyto závěry: málokdo hledá alternativy k vysokým výdajům, k vysokým daním a přílišným regulacím, které zatěžují jak jednotlivce, tak jejich rodiny; zapomíná se, že veřejná politika má posilovat především osobní svobodu a příležitosti tak, aby lidé byli schopni se postarat o sebe a o své blízké nezávisle na státu; příliš mnoho lidí se snaží žít na úkor ostatních, a to jak z pohledu materiálního, tak duchovního, ale především zbavováním se vlastní odpovědnosti; jak jinak si vysvětlit odpor proti redukci daní, což je cesta nejen k ekonomickému růstu, ale také k posílení našich rodin, které by měly být nejlépe vybaveny učit děti občanským ctnostem, ale i zvykům nezbytným pro hospodářskou produktivitu.

Cílem vlády by nemělo být učinit ze všech občanů jednolitou kompaktní masu, ale umožnit každému, aby se mohl mít lépe. Právě v tom spočívá politika snižování daní a omezování regulací. Umožňuje rodinám více investovat do budoucnosti své a svých dětí, podporovat nejrůznější humanitární a občanské aktivity. Opačný přístup vede k utlumení iniciativy občanů, což má za důsledek nárůst počtu těch, kteří chtějí na životě společnosti jen parazitovat. Přesáhne-li jejich počet určitou hranici, jsou výdaje ostatních občanů natolik neúnosné, že mnozí takovou společnost opouštějí.

Když se v současné době nezachováme vyváženě, tedy konzervativně, sesypou se generace našich vnuků pod tíhou našich dluhů, přičemž ti relativně schopnější a méně sentimentální se rozhodnou prožít svůj život jinde než v této zemi. Všechny různé politické strany nám však suverénně již několik let sdělují, že ČR má stále malý státní dluh. Za prve to není pravda, neboť to není dluh žádného státu, ale jeho občanů. A za druhé – když každý občan tohoto státu, od novorozeněte, až po nejstaršího seniora, dluží již víc než 100 tisíc Kč, a jen splátky k tomu ročně přibývají 4% tempem, tak sdělení, že náš dluh je malý, by nemělo obstát ani na noční party v psychiatrické klinice.

Když už nyní jsme na půl roku „ve vedení Evropy“, nebylo by od věci navrhnout dodatečně celé sedmadvacítce, aby si na určitý čas utáhla opasky. Velmi bychom byli zvědavi, která politická strana by měla tu odvahu se k tomu připojit. Myslíme si, a rádi bychom se přitom mýlili, že z obavy ze ztráty voličských hlasů, asi žádná parlamentní. Ať česká, nebo evropská. Pokud však politické reprezentace nedokáží získat lidi pro úspornější a rozumnější politiku, budou tyto reprezentace v budoucnu hodnoceny po zásluze negativně.

Protože si však myslíme, že takto postupovat je nezbytně nutné, nebojíme se veřejně nazývat věci pravými jmény. A i proto se v budoucnosti chceme ještě více v politice angažovat.

Závěrem opakujeme: Nejde o krizi ekonomickou, ale o krizi důvěry. Nezapomínejme na to!

27. ledna 2009

www.konzervativnistrana.cz