Svého času při zamyšlení nad Zemanovým prezidentováním jsem napsal, že je dobrý prezident, ale že by mohl být lepší. Připomněl jsem, že by měl víc dbát na zásadu raději méně, ale lépe. To se vztahuje zvláště k různým často i sporným Zemanovým vyjádřením. Jinak řečeno, neměl by svoji důvěryhodnost či autoritu rozmělňovat v drobném.
V Česku se prezidentský úřad stále těší značné autoritě a přímá volba to jen potvrdila. Stojí za pozornost, že i v současnosti se většina lidí vyslovuje pro zachování přímé volby hlavy státu. Vzhledem k tomu mají projevy i různá jiná vystoupení prezidenta republiky pro mnoho občanů větší význam než jiných ústavních činitelů.
Z povahy ústavní funkce prezidenta republiky plyne, že by se neměl vměšovat do každodenní politiky; ta je záležitostí vlády i dalších státních a samosprávných orgánů. Tuto zásadu však ani Zemanovi předchůdci Havel a Klaus příliš nedodržovali a vztahuje se i na něho.
Svým způsobem různé takové komentáře úlohu prezidenta spíše oslabují, než posilují, protože občané od něho očekávají závažná stanoviska k důležitým otázkám vnitřní i mezinárodní politiky; nikoliv k věcem třeba momentálně zajímavým, ale obsahově druhořadým.
Jako příklad uvádím Zemanův kritický soud k údajnému výroku Ferdinanda Peroutky o Hitlerovi jako gentlemanovi. Rozsáhlá mediální polemika kolem tohoto výroku, který Zeman až dosud nebyl s to prokázat, je sice zajímavá, ale je to tematika, jež nemá přímý vztah k současnému životu české společnosti a jeho problémům. Proto je to téma, které patří historikům.
Pozitivní počiny
Zeman se v této zcela zbytečné aférce chová příliš umanutě. Pro velkou část české populace, zvláště pro mladší generace, je toto téma už značně vzdálené. Zeman se tak stal zbytečně předmětem oprávněné kritiky a přímo i zprostředkovaně pro jistou část občanů ztratil část své důvěryhodnosti, pokud ji předtím měl.
Sem patří, i když je to záležitost jiného řádu, Zemanovo odmítnutí tří profesorů VŠ, které je v rozporu s prezidentským slibem o dodržování ústavy a zákonů.
Přitom jsou jiné závažné otázky vnitropolitické i mezinárodněpolitické, kde Zemanovo jasné stanovisko je důležité a pro část veřejnosti i přesvědčivé. Zeman tím přispívá k vytváření pocitu obecné důvěry ve společnosti, k jejím ústavním představitelům, což je pro politickou stabilitu v zemi potřebné.
Platí to i o výrocích, které nejsou tak jednoznačné, ale prokazují prezidentův zájem o řešení důležitých věcí ekonomické politiky, jako bylo např. oslabení kurzu české měny rozhodnutím Bankovní rady ČNB nebo otázka, zda a kdy přijmout euro atd.
Patří sem i otázka zahraniční politiky, a tady chci ocenit Zemanovu cestu do Moskvy. Považuji ji za pozitivní počin v současné atmosféře velmi jednostranné mediálně politické kampaně proti putinovskému Rusku. To se v této kampani jeví jako hlavní zdroj napětí a rizik pro EU i NATO, jako viník ukrajinské krize, ačkoliv v tomto případě byla chyba na straně představitelů EU (i NATO), kteří při jednání v Kyjevě nepovažovali za potřebné počítat s Ruskem a jeho nespornými zájmy v této věci.
Zeman, možná i proto, že už patří ke generaci starších politiků, jež má hlubší zkušenosti z doby studené války a složitých vztahů mezi Západem a SSSR nejen z let po pádu železné opony, má v tomto ohledu realističtější a střízlivější vztah k této složité problematice.
Podobně jako třeba německý exkancléř Schmidt se staví kriticky k politice sankcí proti Rusku a proti vyvolávání obav z nebezpečí ruské agrese nejen proti Ukrajině, ale i proti pobaltským zemím v Polsku.
Zeman shodně se Schmidtem zdůrazňuje fakt, že členství těchto zemí v NATO je pro ně garancí, že Rusko je nenapadne, protože Vladimir Putin není sebevrah a ví, jaké důsledky by to mělo.
Zemanova účast na oslavách 70. výročí ukončení druhé světové války v Moskvě je výrazem uznání faktu, že rozhodující podíl na osvobození Československa z nacistické okupace měl tehdejší Sovětský svaz a v jeho rámci ruský národ.
Ztrácí se smysl pro historický přístup
Zdůraznění této historické skutečnosti, jak ukázala často velmi zvláštní a rozporná mediální i politická diskuse, je v české veřejnosti velmi potřebné. V důsledku primitivního antikomunismu a jeho ideologického zdůvodnění v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu se v různých vrstvách české společnosti, zvláště v mladších generacích, do značné míry ztratil či oslabil smysl pro historický přístup k dějinám, a tak snadno dochází k jejich překreslování.
Proto je dobře, že Zemanův postoj je v této věci jednoznačný. Je to i jistá zábrana či opora vůči mainstreamu a protiruské propagandě, kterou zažíváme. Pro „pražskou kavárnu“ je to další důvod k despektu k Zemanovi jako prezidentu republiky, ale většina občanů to tak jistě nevnímá. Stoupence politické korektnosti asi podráždil Zemanův výrok, že kosovský předák Thaci je válečný zločinec. Jistě se nelíbil Karlu Schwarzenbergovi, který jako jeden z prvních ministrů zahraničí EU navštívil Kosovo po vyhlášení jeho nezávislosti v roce 2008, i když ve Sněmovně byl k uznání Kosova ze strany ČR velký odpor.
Sám se Zemanovým označením souhlasím. Obvinění někdejší žalobkyně mezinárodního trestního soudu Carly del Ponteové z válečných zločinců Thaciho nebyla nikdy vyšetřena a tím méně vyvrácena.
V případě uznání Kosova i Thaciho jako jeho předního vládního představitele jsme svědky dvojího standardu, který v Alianci i v Unii často panuje. UCK a Thaci jako její čelní představitelé byli na seznamu teroristických organizací USA, ale po vojenské intervenci NATO proti Srbsku, v jejímž důsledku došlo posléze k oddělení Kosova a jeho osamostatnění, z této listiny vypadli.
Lze tu použít výrok prezidenta USA, myslím, že to byl Theodor Roosevelt, který o jednom latinskoamerickém diktátoru prohlásil, že to je zk…syn, ale náš. Ten lze vztáhnout i na Thaciho.
Je na čtenářích, aby Zemanovy názory a stanoviska posoudili podle své názorové orientace a podle toho, jak je vnímají v kontextu současné české politiky. Mám za to, že hodně občanů uvedené názory v zahraniční politice spíše schvaluje včetně Zemanova ohrazení proti výroku velvyslance USA o jeho cestě do Moskvy.
Autor byl poslanec ČSSD
Právo, 13.5.2015