Před několika měsíci začal Petr Čtvrtníček s Jiřím Lábusem objíždět nejrůznější kouty naší země s představením "Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit", které bylo sestaveno na základě odposlechů fotbalových funkcionářů. Obal kompaktního disku se zvukovou nahrávkou sarkasticky charakterizuje představení jako "výlet do rozervané Horníkovy duše", tedy do duše člověka, který byl hybnou silou úplatkářské aféry. Petr Čtvrtníček zase vznik představení popisuje slovy: "Přede mnou v tu chvíli ležel nádherný materiál pro moderní drama, dokonalý absurdní text, který stačilo zvednout a odnést do divadelní zkušebny".

V posledním týdnu se nelze ubránit pocitu, že se - podobně jako v případě kauzy fotbalového úplatkářství - přímo před očima veřejnosti tvaruje identicky "nádherný materiál pro moderní drama", který byl snad prapůvodně již sestaven s ambicí být předlohou podobnému představení. Má totiž všechny potřebné aspekty, které by člověk v absurdním dramatu hledal. V hlavní roli účinkuje protřelý šíbr, který se liší od Horníka tím, že místem jeho dlouhodobého působení nebylo fotbalové prostředí, ale poslanecké lavice. Že v tom po fotbalovém vzoru "umí chodit", není pochyb. Poslancem je již bezmála dvacet let a okusil jak moc komunistického papaláše, tak "bídu" demokraticky zvoleného poslance. Byl vždy na té správné straně a mnohdy neváhal přijít s "objevným" tvrzením. Tak jako v roce 1987 v České národní radě: "Soudružky a soudruzi, jak vyznělo z nedávných zasedání nejvyšších stranických a státních orgánů, realizace zásad přestavby hospodářské mechanismu si vyžádá značné změny v našem zákonodárství."

Tím se sice již značně blíží některým syntaktickým perlám Ivana Horníka, Milana Brabce či Lubomíra Pučka, ale vzhledem k absenci odposlechů dotyčného politika (resp. spíše jejich dosavadního nezveřejnění) se jen stěží budou potenciální interpreti dostávat k těm opravdu "nejkřišťálovějším" projevům rozervané duše poslance Krause. Z mediálních rešerší by snad šlo použít ještě hluboké zamyšlení nad poprsím Petry Buzkové: "Já mám velké ruce, a proto bych dal přednost větším rozměrům."

Co chybí na razanci slovníku, nahradí exotičnost reálií. Novodobé drama se odehrává na pozadí kulis rovníkové Afriky, kterému nechybí punc nebezpečí. V době cesty poslance Krause do Ghany totiž uplynulo jen několik dní od teroristických útoků 11. září a cestovat v takový čas do země vklíněné mezi Pobřeží slonoviny, Burkina Faso a Togo vyžaduje odvahu, která by se snad dala měřit jen na miliony dolarů. Atraktivní jsou i důvody, které k cestě vedly a které předseda poslaneckého klubu objasnil na nedávné tiskové konferenci: "Rok 2001 byl pro mě složitý. Sváděl jsem v ČSSD boj, abych byl vůbec na kandidátce. Proto jsem hledal různá témata, kterými bych mohl obohatit případnou volební kampaň. Když mě oslovil pan Rigo, tak jsem s jeho náměty velmi souhlasil." Naznačen je tedy i motiv tolik milovaný Hollywoodem - motiv outsidera, který se z místa řadového poslance "na pokraji" stane hlavním hrdinou stamilionové investice.

Zůstaňme ale ještě na začátku, tedy "na pokraji", kdy se poslanec Kraus chytá onoho záchranného stébla, které mu má zajistit motiv pro předvolební kampaň. Stéblo podává další významná postava příběhu - proslulý podvodník František Rigo, tehdy před soudem (a hlavně v novinách) za stamilionové podvody. A pomoc je jasná - každý poslanec, kterému skomírá poslanecká kariéra, najde dobrý motiv pro svou předvolební kampaň v rovníkové Africe, protože velmi pravděpodobně narazí na továrnu na kakaové boby. Jasné terno před volbami, které by zpátky na kandidátku dostalo i politiky, kteří jsou opravdu v koncích.

Před cestou ještě neváhá poslanec Kraus oplatit nezištnou pomoc příteli Rigovi a na konto stamiliónové transakce převede téměř dva miliony korun přes účet své matky, kamarádům se přece musí pomáhat. Pak se již neohroženě vydá na svou cestu do Ghany, na které nemá "žádné poslání" a na které "měl možnost poznat africké moře, pláže a navštívit místní trhy". Opětovně se ale setká i s přítelem Rigem, který již do zdárné fáze, tedy k podpisu smluv, dotáhnul investici za 15 milionů dolarů. Poslanec nelenil a pomohl kamarádovi ještě jednou, to když došlo k samotnému podpisu - bylo potřeba připojit svůj podpis jako podpis člověka, který je svědkem transakce.

V nastalé atmosféře obecného veselí nad realizovaným obchodem, který pomůže jak Africe, tak České republice (budeme mít kakao z Ghany!) vyzvou okolostojící poslance Krause k tomu, aby ke svému jménu připojil titul "ředitele" společnosti. Na tom přece "v euforii" není nic divného, stává se to vcelku běžně každému, kdo čas od času uzavře kvalitní smlouvu za 15 milionů dolarů. Svým zdravým sebevědomím poslanec Kraus dokonce omámil i ghanské společníky natolik, že novinám samovolně popisovali Michala Krause jako ředitele firmy. A nakonec ještě fotku, na které poslanec uprostřed "smluvního hloučku" vedle přítele Rigy vůdcovsky krájí dort na znamení své "vedlejší role" v celé radostné události. Tím se celá záležitost uzavře a až po několika měsících se několik obtížných novinářů hodlá pouštět do dobrotivého poslance jen proto, aby plnili předvolební zadání politických protivníků.

Českým dramatikům se tak mimoděk nabídla další látka k interpretaci, skrývá ovšem podobné problémy jako fotbalové odposlechy. Je nutné se vypořádat s lehkostí, s jakou se z poslance stane ředitel společnosti, stejně jako bylo nutné dospět k závěru, že kapříci, kteří létali mezi fotbalovými funkcionáři a rozhodčími, byli obyčejní kapři před výlovem rybníka. Vypůjčíme-li si terminologii jiného případu, je dnes už každému také jasné, že "pět na stole v českých" je obyčejná kódovaná řeč, kterou si krátí chvíle v rozhovoru sekretář premiéra a polský lobbysta, a nemá žádný význam.

Pokud se naši tvůrci vyhnou podobným obtížím, máme se na co těšit. Třeba nám cesta poslance Krause zpříjemní po Ivanu Horníkovi další Vánoce.

Autor je asistentem pražského primátora,
více informací na www.tomasjirsa.com