Vláda by měla s hejtmany více spolupracovat, ale boj s pandemií musí být řízen z centra
Čtvrteční parlamentní stopka dalšímu pokračování nouzového stavu otevřela dveře chaosu. Dohodu hejtmanů s vládou je proto nutné přivítat, byť třebas jen jako nejméně špatné ze všech špatných řešení. Krize posledních dnů však každopádně vypověděla mnohé o zdejším politickém systému i o jeho hybatelích neboli ústavních činitelích.
A zbořila minimálně jednu velkou iluzi, že hejtmani a hejtmanky mohou převzít řízení boje s epidemií, ba vytvořit jakousi paralelní vládnoucí strukturu. Jakmile se jim uvedená možnost nabídla, rychle z ní sami vycouvali a raději se dohodli s vládou, byť hejtmani z opozičních stran přitom museli nabrat kurz skoro proti zdi očekávání části vlastních straníků i voličů. Středočeská hejtmanka Petra Pecková uvedla, že je podobně jako její kolegové otřesena nenávistnými reakcemi, a sice z obou nesmiřitelných táborů. Tedy od těch, kdo nechtějí uvolňování opatření, i od těch, kteří si něco takového přejí, a Peckovou tudíž nyní mimo jiné titulují jako „Babišova pohůnka“.
Paralelní struktura
Vertikální rozdělení moci u nás není, podobně jako skoro ve všech státech, přísně oddělené, ale provázané. Samosprávné jednotky v řadě aspektů působí též jako orgány státní správy a ty české specificky trpí spíše slabšími kompetencemi i poměrně skromným objemem finančních prostředků, které mají k dispozici.
Představa, že tato relativně chatrná a finančně dosti poddimenzovaná regionální struktura převezme společně s ministerstvem zdravotnictví hlavní tíhu boje s pandemií, se sice mohla zrodit v lidské hlavě, leč v hlavě špatně informované, popřípadě zatížené frustrací z dlouhých a tíživých měsíců boje s nákazou, jenž se navíc mnohým jeví jako marný, byť to tak úplně není pravda. Popřípadě v mozku ovládaném pouze logikou vygradovaného politického boje.
Kraje jsou dimenzovány na to, aby především kooperovaly s vládou, zdaleka nejen v situaci pandemie, ale třeba i při prosazování nějakých rozsáhlejších projektů v „mírových“ čili nepandemických časech. Krizově mohou řešit lokální povodeň, nikoliv celostátní virovou záplavu. Boj s pandemií zkrátka vyžaduje centrální rozhodování a řízení, a pokud vláda v tomto zápase prohrává, není zrovna moudré jí ještě zúžit či zkomplikovat manévrovací prostor. Nebo ji zkoušet nahradit paralelními strukturami.
Podstatu problému pěkně vystihla výše zmíněná hejtmanka Petra Pecková v rozhovoru pro Seznam Zprávy: „Pokud bychom s panem primátorem (Hřibem) o nouzový stav nepožádali, tak by v našich krajích platil režim opatření ministerstva zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví v kombinaci s naším vyhlášeným stavem nebezpečí. A tyto dva režimy by znamenaly pro republiku velký chaos. V krajích, kde by platil stav nebezpečí, by byly otevřeny obchody, služby, kulturní zařízení, bazény, sjezdovky a pouze bychom v nich mohli regulovat provoz a podmínky vstupu. V jiných krajích by ale byly zcela zavřeny. To by vedlo k tomu, že by fungovala nákupní a jiná turistika.“ Není snad nutné dopodrobna rozvádět, proč by si koronavirus mohl nadšeně mnout pracičky.
Politicky nejčistší variantou neprodloužení nouzového stavu, respektive velké nespokojenosti s tím, jak si vláda v boji s nákazou vede, by představovalo vyslovení nedůvěry vládě a převzetí moci opozičními stranami. Ovšem již jen vzhledem k pestrosti opozice jde spíše o čirou hypotézu.
Šťastný flákanec
Nicméně v konečném důsledku se parlamentní vypnutí nouzového stavu může ukázat jako šťastná, byť naslepo vypálená rána. Či jako šťastný flákanec, chcete-li. Hejtmani tak byli více vtaženi do hry, leč do hry potenciálně velmi kooperativní. Souhlas s nouzovým stavem podmínili řadou opatření, přičemž vláda slíbila, že na některá z nich přistoupí – například na přijetí pandemického zákona nebo na plán postupného návratu dětí do škol. Hejtmani tudíž mohou napomoci formování širšího politického zázemí pro nutná a zároveň promyšlenější restriktivní opatření, což je v dnešní rozjitřené době nanejvýš třeba.
Poslední krajské volby ještě zdůraznily trend, který započal už při těch předposledních: růst politické pestrosti. Hejtmani už nejsou převážně modří, tedy z ODS, nebo především oranžoví, čili z ČSSD. Ale docela strakatí, patří jak k celostátně vládním stranám, tak, navíc v převážné míře, k opozici. A zároveň musí řešit místní palčivé problémy, aktuálně mnozí třeba přeplněnou kapacitu nemocnic, nikoliv sněmovní politické hrátky, příliš podmíněné vidinou podzimních voleb. Zmíněné rysy by mohly posilovat sklon k pragmatismu a k nalézání funkčních řešení.
Vláda by měla těmto skutečnostem vyjít naproti, s hejtmany každopádně více spolupracovat a též pozorněji naslouchat jejich návrhům. Jeden supermanažer možná může řídit stát jako firmu, pokud svítí sluníčko a státní loď se poklidně houpá na vlně ekonomického boomu. Nikoliv však, pokud čelí vlnobití epidemické bouře.
Autor je politolog
LN, 16.2.2021