Před třemi roky jsem upozornil, že věznice vyprázdněné Klausovou amnestií se záhy znova naplní k prasknutí, nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu, jejíž slabinou je nedocenění prevence kriminality, nedostatečná postpenitenciární péče a nechuť soudů k používání alternativních trestů. Od té doby k žádným podstatným změnám trestní politiky nedošlo. Čas darovaný Václavem Klausem byl z tohoto hlediska z větší části promarněn.

Příkladem chronického podceňování situace je osud projektu zavedení monitorovacích náramků pro hlídání odsouzených k trestu obecně prospěšných prací. Jsou potřebné od 1.1.2009, kdy vstoupil v platnost nový trestní zákoník, ale dosud nejsou k disposici. Populista Jiří Pospíšil, pro něhož byl projekt trestu obecně prospěšných prací a zavedení monitorovacích náramků vlajkovou lodí péče o jeho osobní popularitu, se o technické zabezpečení novoty nepostaral. První tendr na vyhledání vhodného dodavatele náramků vypsala exministryně Daniela Kovářová, ale Jiří Pospíšil po návratu na ministerstvo v rámci rozkopávání holčiččiných báboviček na jeho písečku jej v r. 2010 zrušil. Od té doby se nepodařilo tendr vypsat až do r. 2015. Bohužel, jeho podmínky byly nastaveny tak (ne)šikovně, že nezaujaly žádného z oslovených možných dodavatelů. Zavedení náramků se tedy opět oddaluje.Kromě toho se mluví o záměru rozšířit použití monitorovacích náramků jako náhrady za útěkovou vazbu, ale dosud nedošlo k nezbytné novelizaci zákona, která by to umožnila, a není ani známo, zda se pracuje na její přípravě.

Podobné to je s debatou o intenzitě ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody. Od Klausovy amnestie se např. stále vyskytují pochybnosti o účelnosti trestání vězením za neplnění vyživovací povinnosti, ale debata zůstává nadále v půli cesty: náměty na vypuštění daného trestného činu ani nebyly definitivně zamítnuty, ani se nepřikročilo k jejich realizaci novelizací trestního zákoníku.

Komunita vězňů a potenciálních čekatelů na vstup do ní je zcela bezvýznamná jako zdroj voličských hlasů. Proto se politici staví k narůstajícím problémům vězeňství v duchu zásady “po nás potopa”, zatímco počet chovanců věznic se neúprosně blíží ke kritickému bodu. Po jeho dosažení nezbude než dočasně pozastavit přijímání vězňů, což již v r. 2000 udělala bývalá generální ředitelka Vězeňské služby ČR Kamila Meclová, nebo věznicím ulevit amnestií.

Je to vážný problém. Přeplnění věznic nad kritickou mez ohrožuje vnitřní bezpečnost státu, neboť uvniř vězeňských kolektivů navozuje atmosféru příznivou konfliktům mezi vězni, vzpourám a pokusům o útěk. Navíc je vysoký počet vězňů ostudou národa, neboť v poměru k počtu obyvatel jich máme podstatně více než v ostatních evropských státech. Je to o to ostudnější, že na rozdíl od států srovnatelné kulturní vyspělosti u nás cizinci tvoří jen zlomek vězeňské populace. Na zaplnění věznic nepotřebujeme cizince, stačíme si na to sami.

Samozřejmě, ubytovací kapacitu věznic lze do určité míry zvýšit zřízením ubytoven z místností určených na vzdělávání a účelné využití volného času, čili zhoršením podmínek pro výchovnou práci s vězni. Řešením je i přístavba k stávajícím objektům nebo výstavba nových věznic. To vše je ale investičně náročné a mimo to se zvyšováním počtu vězňů také roste zatěžování státního rozpočtu provozními náklady věznic.

O odvrácení hrozby kolapsu přetíženého vězeňství se chce pokusit ministr Robert Pelikán. Zprávy o jeho záměrech pronikly porůznu do médií a zejména v televizním vystoupení dne 7. ledna 2016 je představil osobně současně s předložením koncepce vývoje vězeňství do r. 2025. Podle mého názoru by nesepsáním 162 stran mnohomluvného slohového cvičení lidstvo nebylo nikterak ochuzeno, ale na mé mínění laika není nutné brat zřetel. Nicméně bez ohledu na pochyby o kvalitě koncepce je na místě ocenit ministrův nepředstíraný humánní pohled na problematiku vězeňství, na jeho hlavní potřeby a příčiny vysoké recidivy. Zdůraznění nezbytnosti přerušení koloběhu “vězení - krátký pobyt na svobodě - vězení”, zlepšení výchovné práce s vězni a zásadního zvýšení zaměstnanosti vězňů svědčí o tom, že Robert Pelikán se o problém zajímá a má svou představu, kudy se ve vězenství pustit, aby v dohledné době nedošlo ke katastrofické situaci. Na pozadí stavu vnějších podmínek fungování vězeňství jde ovšem o to, do jaké míry jsou jeho představy realizovatelné.

Podle mediálního ohlasu se zdá, že Robertu Pelikánovi se podařilo vnuknout veřejnosti dojem, že nastává příznivý obrat ve vztahu k vězeňství a základní problémy se podaří v reálném čase bez velké námahy aspoň částečně vyřešit. Obávám se však, že společnost díky jeho sympatickému vystoupení pouze začala snít krásný sen o vyřešení problémů vězeňství.

Přeplněné věznice jsou jedním z dílčích obrazů stavu společnosti. Existuje určitá množina občanů, kteří se nikdy nevtěsnají do podmínek konzumního stylu života a nelítostných pravidel tržního hospodářství, a přepadnou i přes okraje záchranné sítě státní sociální podpory. Jen nepatrnou část z nich lze naučit přizpůsobivosti výchovnou prací ve věznicích a zůstanou trvale příslušníky komunity, které se ve věznicích žije lépe než na svobodě.

Zejména si musíme uvědomit, že jen malou část problémů může řešit samo tradičně opomíjené a podfinancované vězeňství a i možnosti resortu spravedlnosti měnit věci k lepšímu jsou velmi omezené. Má-li se Česká republika dostat na takovou úroveň, aby na 100 tisíc obyvatel připadalo jen 80 vězňů, a z nich 30 by byli nepřizpůsobiví cizinci, musí se do nápravy poměrů zapojit celá politická reprezentace.

Není například v silách resortu spravedlnosti zařídit zlepšení postavení propuštěných vězňů na trhu práce. Zatím pro mnohé platí téměř matematická rovnice: vyjdou z vězení, nenajdou práci, ze sociálních dávek (pokud na ně vůbec dosáhnou) nevyžijí, jdou krást a vracejí se za mříže. Stát nemá předlistopadovou možnost nařídit podnikatelským subjektům, že těmto lidem musí dát práci, ale jistě by je mohl finančně stimulovat.

Je rovněž hezký ministrův záměr zlepšit individuální výchovnou péči o vězně již od vstupního pohovoru s nimi, ale může ztroskotat na nedostatku kvalifikovaných pracovníků, kteří se do vězeňství nepohrnou za nízkými platy a nutností pracovat s obtížným lidským materiálem.

Jistě je důležité zvýšit zaměstnanost vězňů, protože pouze prací se vytvářejí pracovní návyky a dovednosti usnadňující život na svobodě. Ale na rozdíl od předlistopadového vězeňství dnešní věznice většinou nemají vlastní výrobní zařízení ani venkovní pracovní “komanda”. K práci pro soukromé zaměstnavatele nesmí vězně nutit a ostatně práce vězňů pro ně není z ekonomického hlediska příliš zajímavá. Dokonce věznice nemají přednostní postavení ve výběrových řízeních na dodávky státu, zatímco leckde “v sousedství” jsou výlučnými dodavateli nábytku či kancelářských potřeb pro státní úřady.

Přes výše uvedenou ironickou poznámku o koncepci vězeňství jako slohovém cvičení je na místě ocenit, že si vedení resortu uvědomuje, že pro odvrácení hrozícího katastrofického scénáře vývoje vězeňství je třeba začít s promyšlenými kroky podle dlouhodobého programu. Mají-li se ale problémy skutečně vyřešit, je nezbytné vytvořit a také plnit koncepci nadresortní, protože většina příčin potíží leží mimo resort spravedlnosti. Její naplnění se pak musí stát věcí celé vlády. A bez rozvázání měšce Andrejem Babišem se to neobejde.