„Nebát se a nekrást“ – tak zní dnes již legendární věta T.G.Masaryka, kterou, jak na­psal Petr Andrle ve svém článku uveřejněném nedávno v tomto deníku, budoucí první prezi­dent Československa vyslovil dne 11. dubna 1913 na zasedání politického klubu Národní strany pokrokové. Měl tím na mysli nebát se vyslovit veřejně svůj názor a slovo nekrást po­užil v souvislosti s podivným „hospodařením“ tehdejší pražské radnice. (Nic se nezměnilo.)

Po téměř sto letech se naši politici jeho slovy řídí. Pouze však z 50%. Nebojí se a kra­dou. Ve velkém a zatím beztrestně. Každý den se dovídáme o korupcích, kdy se výše politiky a jejich přáteli uloupených částek pohybuje od desítek miliónů až po miliardy korun. Týká se to předražených státních nákupů a investic, nevýhodně uzavíraných smluv, nevýhodných prodejů státního majetku, nákupu nepotřebných služeb, rozhazování státních peněz na naprosto nepřiměřené odměny státních úředníků a jejich poradců atd. atd.

Díky výše uvedeným skutečnostem a nesmyslnému a v mnoha ohledech nespravedli­vému systému sociálních výdajů má náš stát dluh jako hrom. A nyní chce, abychom se na jeho splácení podíleli. Všichni!

V této zemi žije jen několik miliónů lidí, kteří tento stát svými daněmi živí. Dalších ně­kolik miliónů ho díky populistickými politiky přijatým zákonům a neuvěřitelně rozbujelé státní administrativě v podstatě tuneluje. Dovedete si představit, že se náš stát neobejde bez více než 200 státních ústavů? Kdybych zde vypsal všechny jejich názvy, a tedy i přepo­kládanou náplň činnosti, smáli byste se, až byste se za břicho popadali. Ale jen do chvíle, než by se vedle jejich názvu objevila suma, kterou na jejich existenci každoročně náš stát vydává.

Jsem v podstatě odpovědný člověk se silným sociálním cítěním. Dovedu si představit, že bych pochopil nutnost uskrovnit se ve prospěch budoucnosti našich dětí. Ale za výše uvedených okolností zjišťuji, že toto pochopení začínám postrádat.

V loňském i letošním roce jsme zaznamenali několik masových protestních akcí, větši­nou organizovaných odboráři. Málokdo si však uvědomuje, že těmi protestujícími jsou pře­vážně ti, kteří žijí ze státního rozpočtu – tedy z vybraných daní!

Ti protestují a relativně malá skupina lidí, kteří na ně vydělávají, „maká“ a mlčí. Nej­hůře jsou na tom malé soukromé společnosti, v jejichž každodenním programu není pro ve­řejný protest místo. Zatím. Takhle to ale přece nemůže jít dál.

Ten, kdo drží v ruce zdroj pe­něz, z něhož se stát financuje, má velikou vyjednávací sílu. Pouze reální daňoví poplatníci mají možnost donutit politiky k zásadním změnám v řízení hospodářského života státu. Po dob­rém, nebo po zlém. Klidně si dovedu představit polovinu naší současné i minulých vlád, sně­moven i senátů v teplácích na dlouhodobém výletu do „rekreační oblasti“ v lokalitě Pl­zeň–Bory. Dokud si toto neprosadíme, budeme nadále pouhými „ovčany“ nedobrovolně poli­tikům poskytujícím své maso, vlnu i životní energii.