28.1.2020 | Svátek má Otýlie


POLITIKA: Kosovo a česká apokalypsa

25.2.2008

Píši tento blog ve chvíli, kdy čeští vojáci KFOR, podle zpráv agentur Reuters a B 92, poprvé čelí organizované provokaci bývalých vojáků jugoslávské armády, kteří se – někteří dokonce v armádních uniformách - snaží v jejich úseku proniknout na území Kosova. Pokud je nezadrží, může dojít k „lokálnímu etnickému incidentu“ právě v čase, kdy srbští nacionalisté na masové demonstraci v Bělehradě mobilizují uražené národní cítění ještě jednou proti všem.

Rád bych se mýlil, ale překvapivě dlouhý seznam nešovinistických srbských politických stran, hnutí a osobností, které se odmítly tohoto nacionalistického festivalu zúčastnit, se v českých sdělovacích prostředcích a v řečech českých politiků určitě neobjeví. V české politice není důležité vědět. Důležité je mít názor. Naši vojáci by měli mít jistotu, že politici doma vědí, proč je tam poslali, a stojí za nimi. Mají smůlu. Pro mnohé české politiky je pronášení nezodpovědných velkých slov o nespravedlnosti světa a dějin důležitější.

1999 – pár dní po zahájení letecké operace NATO proti Miloševičovi proběhlo na poslaneckém klubu ČSSD ve Sněmovně zvláštní jednání. Ministr zahraničí Jan Kavan tam na domluvenou hodinu přivedl experta na balkánské konflikty, který měl poslancům přednést základní informace. Zasedání řídil Stanislav Gross, který se kolegům poslancům nejprve omluvil, že budou muset počkat s obědem, protože se jim protáhla debata o předchozím bodu a bylo by dobré „do oběda stihnout ještě to Kosovo“. Expert udělal osudnou chybu, když si v úvodu dovolil vyslovit politování, že se problematikou Balkánu a Kosova ctihodní poslanci zabývají těsně před obědem, až ve chvíli vypuknutí války, a ne o tři o čtyři roky dříve. Na debatu o faktech pak už nedošlo. Uražení poslanci strávili zbytek vyhraženého času emocionálním obhajováním svých názorů, přetíženosti a domnělé zodpovědnosti. Fakta je nezajímala. Většina z nich sedí ve Sněmovně i dnes. Nejsou o nic informovanější a o nic zodpovědnější.

První únorový víkend roku 2008 se v Českém domě v Bruselu sešlo na sedmdesát studentů College of Europe z Brugg na konferenci o politice a lidských právech. Společně ji uspořádali čeští a slovenští studenti této fantastické mezinárodní vysoké školy, kde momentálně studují lidé padesáti osmi národností. Společně s profesorem Miro Kusým z Bratislavy a Jacquesem Rupnikem z Paříže jsme v diskuzi se studenty nevyhnutelně narazili na problém Kosova. Týden před tím o stejné otázce v plénu debatovali i poslanci české Sněmovny. Škoda, že naši poslanci nemohli zažít diskuzi těchto studentů. Museli by se stydět. Tito o generaci mladší Evropané o problému věděli řádově více, než absolutní většina poslanců, kteří v České republice svým hlasováním ovlivňují politiku. A co bylo nejpozoruhodnější – jakoukoliv otázku či jakkoliv nesouhlasný názor studenti – včetně Srbů a Albánců - dokázali, opět na rozdíl od našich poslanců, formulovat a přednést klidně, bez patetických emocí a sentimentální agresivity. Je to prostě skvělá škola. O to smutnější je poznatek, že z deseti pro Českou republiku pro tento rok otevřených studijních míst dokázal byrokratický nesoulad mezi ministerstvy vnitra, zahraničí a školství obsadit pouze tři – a to je vůbec nejvíc za posledních deset let. Poláci svých dvacet míst obsazují rok co rok jako hodinky - po obrovské soutěži a výběrovém řízení.

V roce 2000 uvedla Česká televize původní český dokumentární film o Kosovu. Vzbudil na chvíli trochu diskuze. Autorům se dostalo pár pochval, pár nadávek a i pár výhrůžek. Poslanci odmítli možnost promítnout film ve Sněmovně. Přesto někteří politici film napadali kvůli zveřejnění údajně neprověřených informací – v tomto filmu totiž například vůbec poprvé zazněla informace o tom, že v době války na jaře 1999 zvláštní jednotka jugoslávské armády v bílých montérkách na různých místech Kosova vykopávala hromadné hroby a mrtvá těla zavražděných albánských civilistů odvážela v mrazírenských kamionech do Srbska. Minulý týden pokračoval v Bělehradě soud s takzvanou „Kosovskou šestkou“. Do všech detailů potvrdil devět let starou informaci tohoto českého dokumentárního filmu. Jediná jeho nepřesnost byla v tom, že nešlo o jednotku jugoslávské armády, ale ministerstva vnitra.

Stát Kosovo je realitou a vztek ani skřípění zubů už to nezmění. Nemuselo k tomu dojít. Kdyby Západ trval na vyřešení kosovské krize v rámci daytonské mírové konference v roce 1995. Kdyby v Daytonu Západ pragmaticky, cynicky a mnichovansky nesouhlasil s rozdělením multietnické Bosny a Hercegoviny podle jediného, a to etnického klíče, ve velmi „nepraktickém“ vnuceném teritoriálním uspořádání, které dlouhodobě těžko může přežít. Tady je jediné platné srovnání s Mnichovem 1938. Představitel legitimního a zásadně nenásilného autonomního hnutí v Kosovu Ibrahim Rugova, opírající se o jednomyslnou podporu poslanců Miloševičem protiprávně rozpuštěného parlamentu, výsledky Daytonu označil právě za nový Mnichov. Do roka po Daytonu se objevila Kosovská osvobozenecká armáda a legitimita nenásilného dlouhodobého vyjednávání byla zničena.

Na internetové stránce Sněmovny www.psp.cz lze najít přepis zmíněné poslanecké debaty o Kosovu. Z poslanců pouze jeden, Jan Schwippel (ODS), o problému a jeho kontextu něco věděl. Zmínil i to nejzákladnější – pokud chceme pomoci hledat řešení etnicky vyvolaného a argumentovaného konfliktu, musíme se vyhnout dvěma druhům argumentů, a to historii a mezinárodnímu právu. Na půdorysu historie vzájemných křivd nelze najít kompromis. A mezinárodní právo není uceleným systémem. Jeho části se mohou i navzájem vylučovat – každý si v něm proto najde odůvodnění svojí pozice. Ostatní poslanci hovořili, jako by problém Kosova vznikl právě teď, a do oběda je potřeba se s ním vyrovnat. Mnoho velkých prázdných slov a stejně zbytečných apokalyptických varování.

Psychologie zná termín apokalyptické myšlení. Ve zkratce mu podléhají jedinci, věřící ve svoji nadřazenost ostatním, vnímající svět kolem sebe ne podle vztahu k nějakým principům, ale podle toho, jak odpovídá jejich představám. Často je kombinován pocity sebelítosti a ohrožení, stejně jako vynucování pozornosti a potřebě moci, nebo alespoň uznání. K apokalyptickému myšlení se úzce váže nezodpovědnost především ve slovních projevech, pathos a, jemně řečeno, neúcta k faktům. Nedej bože, když se něco takového přiblíží politické moci. V české politice zřejmě pod vlivem volby prezidenta a vyhlášení kosovské nezávislosti propukla epidemie apokalyptického myšlení. Je však nutné uznat, že můžeme být rádi, že namísto Václava Klause, Lubomíra Zaorálka nebo Jaroslava Foldyny za nás nemluví slovenský fašista Ján Slota, který kvůli Kosovu straší svět rovnou vypuknutím třetí světové války.

Máme v Kosovu pět stovek vojáků, kteří tam i kvůli nám a ve jménu Evropské unie a Severoatlantické aliance brání vypuknutí násilí. Kosovo bylo, je a ještě nějakou dobu bude problematickým bodem mezinárodních vztahů. Mezinárodní vojenský zásah tam před devíti lety zastavil genocidu a páchání válečných zločinů – zde, prosím pěkně, mluvím o definicích mezinárodního práva. Přes sedmdesát tisíc vypálených domů, zničení tří čtvrtin všech škol a zdravotnických objektů, vyhnání jednoho a půl milionu lidí z jejich domovů, hrozba kolapsu nejméně dvou sousedních států a destabilizace Evropy pod náporem uprchlíků. Více než jedenáct tisíc mrtvých civilistů jako důsledek tažení postkomunistického diktátorského režimu proti jeho vlastním občanům. Přitom to byla už čtvrtá válka za osm let, protože daytonský úplatek beztrestnosti za tři předchozí nezafungoval. Pět stovek našich vojáků tam dnes stojí na silnici u přechodu Gate 3 a snaží se zabránit, aby ani jalový hněv nešťastných nepřerostl v další vlnu násilí. Záleží nám na nich?

21.2.2008

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)



TEST AUTOSEDAČEK: Které jsou opravdu bezpečné?
TEST AUTOSEDAČEK: Které jsou opravdu bezpečné?

Dvacet autosedaček pro děti různého věku podrobil německý autoklub testu bezpečnosti. Prošly všechny. U některých se ale objevily podstatné nedostatky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.