Neviditelný pes

POLITIKA: Kongres bude mít smysl, jen když bude volební

28.10.2009

Pravidla střídání vždy po dvou letech předurčují nadcházející letošní kongres ODS jako kongres nevolební. Co to znamená? Má jít o setkání představitelů strany, která by měla jen rekapitulovat dosavadní úspěchy a analyzovat neúspěchy a spolu s tím určovat strategii a taktiku pro rok následující. Teprve po něm by měl přijít kongres volební, který odmění nebo potrestá dosavadní vedení strany jejich znovuzvolením či nezvolením do funkcí.

Dvouletý interval má svou logiku. Za jediný rok se toho mnoho nedá předvést ani na divadle, natož v politice, a už vůbec ne v tak zapeklité politice, jako je ta česká. Naší politikou hýbou nejen partikulární zájmy ekonomických skupin, to je vcelku normální a standardní politik by se s tím měl umět vyrovnat. Co je ale symptomatické právě u nás, je osobní poloha, do níž se politika posledních let dostala. Dichotomie a ideový nesoulad, spočívající v pravolevém uspořádání politické osy, je ve své podstatě zdravý. Z názorového střetu mohou vzejít zajímavé, inspirované, kreativní myšlenky a činy, nikoli jen bezpohlavní kočkopes, jemuž se ze špatného zvyku u nás říká konsensus.

Názorový střed předváděli čeští lídři pravice a levice asi nejnázorněji za éry Václava Klause a Miloše Zemana. Připočteme-li k nim středového Josefa Luxe či levicově-liberálního Václava Havla, dostaneme zajímavý čtyřúhelník názorů, v němž se vařila politika 90. let. Ne vždy korektně a bez podpásovek. Nicméně ani ty neostřejší spory a souboje neměly v sobě zakódován onen osobní osten. Nešlo o to, aby Klaus porazil Zemana či naopak. Šlo o soupeření koncepcí. Po odchodu obou jmenovaných ze stranické scény se soupeření mezi politiky stalo výrazně osobní věcí. Dnes doopravdy jde o to, aby Topolánek vytlačil, urazil, zostudil Paroubka a naopak. Veřejnost tomu ovšem přihlíží s čím dál větším znechucením.

Kde je tohoto stavu příčina? Lídři obou dominantních stran, jak se zdá, upozaďují ideová témata a nahrazují je bojem muže proti muži. Že u toho obvykle chybí slušnost, je asi zbytečné dodávat. Sledovat televizní duely jmenovaných pánů by se mělo stát pomalu mládeži nepřístupným a televize by měly diskusní pořady označovat hvězdičkou jako za starých časů. Z takových debat zpravidla nevzejde vítěz, o to snad ani nejde. Soupeřícím politikům jde o to nakydat více špíny na toho druhého, a mezi tím potící se novinář či moderátor to sleduje buď útrpně, nebo dokonce se škodolibostí. Ale ani on při zdravém rozumu nemůže čekat, že se od našich nejvyšších lídrů ještě něco dozví. Vše, co kdy chtěli říci, už řekli. Teď už jen pokřikují. Každý trochu jinak, v jiném kulturním rouše, ale oba zdatně a vydatně.

Co z toho plyne: Lídři nejsilnějších stran spolu pomalu nemohou být ani v jedné místnosti, natož aby byli schopni nějaké vzájemné konstruktivní dohody, v níž se budou moci spolehnout jeden na slovo druhého a naopak. Řečeno politickým newspeakem, vzájemný koaliční potenciál pánů Paroubka a Topolánka je nulový.

Co z toho dále plyne: Je jasné, že se lídři největších stran nemohou spolu domluvit, a nemusí jít právě o velkou koalici, ale prostě o jakoukoli korektní politickou dohodu s respektem k veřejným zájmům, které by měly stát, a často nestojí, vysoko nad zájmy stranickými, neřkuli osobními. Jenomže mít pak v čele strany takového člověka je pro tu stranu nesmírně rizikové. Je tu totiž nebezpečí, že se neschopnost domluvit se příště přenese z jediného protivníka na někoho dalšího, třeba i na většinu partajní scény. Co potom dělat s lídrem, který neumí za svou stranu vyjednat ani to pověstné "ň"?

Že bude letošní kongres ODS volební, je tedy logické. Potenciál, energie a novost, které vnesl do ODS Mirek Topolánek v roce 2002, jsou u konce. Ono to odpovídá všem poučkám v manažerských učebnicích: po sedmi letech nastává efekt vyhoření, i kdyby ten, koho postihne, byl sebelepší. Mirek Topolánek je technik, má manažerské zkušenosti, měl by tedy pro tuto situaci mít o to větší pochopení. A pokud mu záleží víc na osudech ODS, než na vlastním prospěchu, měl by se funkce vzdát sám a neprodleně. On si však řekl o takzvaný silný mandát. Jinými slovy vyzval kongres k diskusi o své pozici. Tím ovšem otevřel dveře veškeré kritice, která zazní - a zaznít by tak doslova nemusela, kdyby džentlemensky opustil scénu. To by byl závěr hodný velkého hráče. Mirek Topolánek se ale chce o funkci přetlačovat, ačkoli slyší ze všech stran - s výjimkou svých nejbližších spojenců -, že je načase přepřáhnout. Nechci předbíhat, ale může se stát, stejně jako se to svého času stalo Stanislavu Grossovi, že po velkém vzestupu nastane stejně velký, ba strmější a o to bolestivější pád.

ODS se nemusí o svou budoucnost bát. Má ve svých řadách hodně kvalitních lidí, známých i méně známých. Už dnes se v kuloárech v souvislosti s možnou kandidaturou na předsednictví skloňují jména Gandalovič,Vodrážka, Koukal, abych jmenoval tři muže s naprosto rozdílnou politickou anamnézou. Gandalovič má minulost i schopnosti diplomata a žádný velký průšvih v zádech. Vodrážka má zkušenosti z komunální politiky a je prvním místopředsedou. Koukal symbolizuje první a mnohem úspěšnější epochu ODS, a navíc je také v diplomacii. Takových jmen může zaznít víc. Určitě by nebylo pro ODS nejšťastnější, kdyby se snažila navazovat na topolánkovskou éru, ačkoli by se to třeba Ivanu Langerovi nebo Petru Bendlovi jistě líbilo. Jenže ODS má na tomto kongresu velkou a na dlouho možná i poslední šanci se rehabilitovat v očích veřejnosti. Je jen na ní, zda k tomu najde dost síly. O důvody, jak zřejmo, nouze není.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6



zpět na článek