Před několika týdny jsem chválil presidenta za to, jak umyl ještěpremiéra za pokus podat demisi. Předpokládal jsem, že setrvání v povinnosti vést, třebas provizorně stát, posílí v Paroubkovi pocit zodpovědnosti k celé zemi a bude mít vliv na jeho další postup v celém povolebním betonování. Předpokládám, že úvaha presidenta šla stejným směrem.
To jsme se teda s Klausem spletli! I když jen z poloviny. Žádný pocit zodpovědnosti to sice v Paroubkovi neposílilo, ale ovlivnilo to jeho postup. Dostal do ruky další nástroj vydírání. Dokud nedostane do rukou post předsedy sněmovny, demise nebude a Paroubek břímě vlády ponese, Rath – nerad, třebas do konce svých dní!
V tomto případě je zřejmě na místě vzpomenout přísloví o dávajícím a neberoucím. Pokud by byla Paroubkova demise podána, přijata a Paroubek pouze pověřen vedením vlády, mohla být jeho cesta ze Strakovky mnohem rychlejší. Takhle presidentova sázka na Paroubkovu schopnost sebereflexe situaci ještě zkomplikovala.
Protože diskrétnost není právě ctností v českých politických luzích, dá se Paroubkova komplexnost již pár hodin po vyhlášení tajemství docela snadno spočítat.
Zcela jasně žádá, aby mu nejdříve byl svěřen do náruče onen třetí pokus se jmenováním vlády, neboli aby byl Zaorálek zvolen předsedu sněmovny. Pak je ochoten (podle ústavy) podat demisi a dát Toplánkovi formální pokus o sestavení vlády. Druhý pokus od presidenta žádá pro sebe a třetí má zaručen Zaorálkem. Navíc jej může libovolně protahovat, zatímco budou s Topolánkem obcházet sněmovnu, každý se svým PPP (postupně podepisovaným papírem), než konečně uzná za vhodné, aby v Zaorálkovi zvítězila ústavní povinnost nad slibem, který stejně není platný, neb byl vynucen pod nátlakem, vzor palmáre za vysouzení Lidového domu.
Aby to pták Topolánek neměl až tak jednoduché, musí se od samého začátku chovat slušně a hlavně se nekamarádit s takovými nějakými, které mu Paroubek neschválí. Když se upřímně omluví za to, že se s takovými nějakými kamarádil, dá se mluvit o nějaké mírnější formě tortury.
V tuto chvíli, předpokládám, že i ten, kdo moje úvahy čte poprvé, pochopil, že Paroubkovi nefandím. V předchozích statích jsem uvedl důvody, proč si myslím, že vládní odpovědnost by měla nést Topolánkova koalice. Je to především fakt, že ODS je volebním vítězem a trojkoalice reprezentuje o nějakých osm procent více voličů, než Paroubkův blok. Alespoň pro mne osobně je také podstatné, že Paroubkova polovina sněmovny je z jedné čtvrtiny komunistická a že díky Paroubkově činnosti uvnitř ČSSD se strana růže stále více podobá svojí leninské sestře.
Paroubkův nárok se v podstatě opírá o to, že on nějaké morální nároky druhé strany neuznává, pro něj stovka s komunisty jako stovka bez komunistů, v urně není poznat, čí hlas to byl. Zda k jeho přesvědčení přispívá i fakt, že jeho koalici o kýžený stý prvý hlas připravilo hlasování zaprodaných emigrantů nevhodně přilosovaných do Budějovic, nevím.
Osobně se domnívám, že president by měl příští pondělí Paroubka pověřit jednáním o sestavení vlády, ovšem pod podmínkou, že umožní zvolit kandidáta tříkoalice předsedou parlamentu. Vyhovělo by to Paroubkově námitce o nutnosti rovné šance pro stejně platných sto hlasů a současně by mu byla nabídnuta šance, po které tolik volá, za podmínek, které považuje za spravedlivé.
Kdo pozorně sledoval nedělní OVM, měl si povšimnout prakticky nejdůležitějšího vyjádření, které Topolánek pronesl. Rozhodně to nebyl ÚPP, kterého si povšimla většina zpravodajů. Mirek Topolánek na plnou ústa řekl, že předseduje v ODS nějaké tři-čtyři roky a celou tu dobu se snaží budovat koaliční potenciál ODS. Přeloženo do češtiny, zabránit jakémukoli úspěchu politiky izolace ODS, kterou začali v roce 1997 prosazovat Havel s Luxem a která křtila všechny projekty od Luxovy čtyřkoalice, až po Kaslovy Edy. Spin doktoři klidně mohou pomlouvat sedláka Tupolánka, ale tenhle člověk od samého začátku věděl, co chce s dědictvím po Klausovi udělat – a uspěl. S tímto vědomím ovšem Topolánek plně doceňuje politický význam koalice, voličského bonusu, který přináší cena dohody.
Paroubek dělá všechno možné i nemožné, aby ze Strakovky nemusel. Není mi zcela jasné, proč s mnohem menším úsilím nevyužil situace, aby založil volební výsledek v předčasných volbách z pohodlné opoziční lavice, ale je to jeho volba. Jestli lze pod tímto, v podstatě brutálně přímým snažením nalézt nějakou rafinovanost, tak je to snaha obnovit příkop mezi ODS a oběma menšími stranami. Pokud Paroubek pro budoucno plánuje pro parlament nějakou autonomní roli, mohl by mít představu o ČSSD jako „středové“ straně, která střídavě kooperuje s komunisty a malými, obtížně zařaditelnými stranami jako jsou zelení nebo lidovci a jakýmsi kroužením postupně zabírá jejich prostor, zatímco „pravicově extrémní“ ODS zůstává vyvržena a izolována na okraji společnosti. I toto může být jeden z důvodů, proč předvádí tolik štítivých gest nad trojkoalicí. Druhým důvodem je nepochybně fakt, že v případě nutnosti vzniklá menšinová vláda ODS je oproti vládě stovkové snadnou kořistí.
Tříkolka nabídla Paroubkovi projekt vlády s omezeným mandátem do předčasných voleb. Paroubek, v duchu své nejlepší tradice, odmítl. Má přece Komplexlösung.