Před časem jsem se v Českém rozhlase zúčastnil předvolební debaty o mediální politice. Jedním z témat bylo i zrušení koncesionářských poplatků a jejich nahrazení financováním České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu. K mému překvapení se proti této změně nejostřeji stavěl zástupce ČSSD, její stínový ministr kultury Vítězslav Jandák. Je to zvláštní.

Přiznáme-li si, že televizní a rozhlasové poplatky jsou ve skutečnosti jen další svého druhu daň, jež dopadá na voliče, respektive daňového poplatníka, je přístup ČSSD v této věci nepochopitelný. Sociální demokracie totiž na jedné straně kritizuje rovnou daň, zavedenou Topolánkovou vládou, a chce místo ní obnovit progresivní zdanění a zároveň na straně druhé hájí koncesionářské poplatky, jinými slovy „super-rovnou“, přesněji spíše „super-stejnou daň z hlavy“. Domáhat se údajně spravedlivějšího progresivního zdanění a zároveň hájit nejnespravedlivější daň, jakou vůbec v České republice máme, postrádá jakoukoli logiku.

Zatímco rovná daň není stejná daň, neboť rovné se platí procento z příjmu, nikoli stejná částka, koncesionářské poplatky coby „super-rovná“ daň jsou pro všechny – bohaté i chudé – úplně stejné. Chudí i bohatí platí stejnou částku: 135 korun za televizi, 45 korun za rozhlas, dohromady za měsíc 180 korun, tj. 2.160,- Kč za rok.

A teď počítejme. Zatímco pro domácnost s ročním příjmem kupříkladu 2 miliony korun představují roční koncesionářské poplatky přibližně 0,1 procenta z jejího celkového ročního příjmu, pro domácnost s příjmem 200 000 korun za rok, to znamená s příjmem desetkrát menším, je to 1 procento. To znamená v procentuálním vyjádření desetkrát více. Zopakujme si to: desetkrát menší příjem domácnosti a proti tomu naopak desetkrát větší „daňové“ zatížení. To tedy opravdu není rovná daň, nýbrž setsakra progresivní daň, ba přímo super-progresivní daň. Jenže super-progresivní nikoli vůči bohatým, nýbrž vůči sociálně potřebným. (Na nepoměru těchto čísel nic nemění ani to, že ti nejchudší si i dnes mohou požádat o osvobození od poplatků.)

Převedení financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet je systémové opatření, které odlehčí především chudším domácnostem, nikoli jednorázové plácnutí do vody jako třeba tzv. třináctý důchod, kterým se ČSSD snaží uplatit méně přemýšlivé seniory. Přitom se jedná prakticky o stejnou částku. Ale je to jako se všemi předvolebními sliby sociálních demokratů. S velkým halasem rozdávají – obvykle z cizího – almužny do jedné kapsy (např. třináctý důchod), aby si je z druhé kapsy potichu zase vybrali (např. koncesionářské poplatky).

Co takhle nechat obě kapsy na pokoji?

22. 3. 2010, www.petrstepanek.cz

Předchozí články k tématu:
Zrušme televizní a rozhlasové poplatky (1. 9. 2009)
Zrušení koncesionářských poplatků jako sociální opatření (29. 1. 2010)
Koncesionářské poplatky nezávislost nezaručují (13. 3. 2010)