Divoké události uplynulých týdnů roztřídily politiky a jejich strany na herce hlavních rolí a na komparsisty. Do druhé skupiny patří i komunisté. Tím spíš bude zajímavé sledovat, jakého volebního výsledku ve změněných poměrech dosáhnou.

V posledních sněmovních volbách dalo KSČM hlasy asi 590 tisíc voličů, což znamenalo zisk jedenácti procent. Průzkumy stranických preferencí dlouhodobě naznačují, že nyní může být výsledek komunistů ještě lepší. Dík za to patří především Nečasově pravicové koalici, která voliče levici doslova naháněla. S příchodem Miloše Zemana a SPOZ na Hrad, a vlastně i do vládní Strakovy akademie, se však zažité věci mění. Stokrát může KSČM zářit sympatiemi vůči Miloši Zemanovi a Rusnokovu kabinetu, leč o část voličů může zásluhou svých oblíbenců přijít.

Přinejmenším Strana práv občanů útočí na podobný elektorát jako KSČM. Zemanovi apoštolové nabízejí levicově konzervativní program prošpikovaný důrazem na odbornost a manažerské schopnosti. To může být pro typického protestního voliče komunistů docela atraktivní. Nemluvě o podobnosti slovníku a vizáže mnoha představitelů a vládních spojenců SPOZ komunistům.

O další dušičky by KSČM rád obral Tomio Okamura s radikálně populistickým hnutím Úsvit přímé demokracie. Některé též skončí v sítích Andreje Babiše či sociální demokracie, která těží z pověsti lídra levice. Komunisté se mohou uklidňovat jen tím, že volby v řádném termínu by jejich mimoparlamentní konkurenty ještě posílily.

Jakkoliv se dá očekávat, že antikomunistická mobilizace bude opět patřit do volební torny pravice, KSČM se toho bát nemusí. Ji její četní skalní voliči volí právě proto, že je komunistická. Nové sympatizanty ale naopak může získat zásluhou zářezů v regionální politice. Cennou ukázkou je například ústecký hejtman Bubeníček.

Otazníky je obestřeno, jak moc přitažlivé budou kandidátní listiny KSČM. S mnohými starými tvářemi se již na volitelných místech nesetkáme. Přednost patrně dostanou komunální aktivisté a mladší pracovití politici bez ohledu na příslušnost k tomu či onomu proudu. V Praze například budou vedle sebe kandidovat Marta Semelová, známá účastníce dýchánků u Gottwaldova hrobu, o níž se ale jinak traduje, že je na komunální úrovni respektovaná i oponenty, navíc pracovitá jako mraveneček a čilá jako včelka, a komunistický liberál Jiří Dolejš, který udělal slušný výsledek v senátních volbách v Praze a v někdejší aféře kontroverzně prokázal, že mu leží na srdci i financování partaje. Jedním z mála návratů dinosaurů je posunutí tvrdým jádrem milovaného Miroslava Grebeníčka na jihomoravské kandidátce z místa nevolitelného na místo volitelné.

Komunisté též představili program. Jako by vypadl z oka tomu minulému: je natolik moderní, lidskoprávně a enviromentálně laděný, že by se i sociální demokraté a zelení mohli červenat, respektive zelenat. Jeho ne-realizace je však věc druhá. Minulí poslanci jej snad ani nečetli.

Tentokrát bude muset KSČM zabodovat i ve střetu se zemanovci, kterým přes léto většinou přizvukovala. A přestože bylo cítit, že právník Vojtěch Filip, stojící v čele KSČM, není z mnoha ústavně sporných kroků prezidenta a vlády nadšen, vždy nakonec držel basu. Pro příští týdny ale bude platit okřídlené – "kdo chvíli stál, stojí opodál".

Až budou sečteny volební výsledky, vyvstane před komunisty další dilema. Tentokrát je ještě do vlády nikdo nepozve a bude na nich, zda projeví ochotu podporovat eventuální menšinový levicový kabinet z Poslanecké sněmovny. Pak se ale přiblíží rozhodování, zda dál budou chtít být protestní či dokonce antisystémovou stranou, anebo zda se přiblíží exekutivní odpovědnosti. Jenže to by si žádalo výraznější obměnu tváří i programu, ale zejména psychologie a stylu komunistické politiky.