Ty tam jsou časy, kdy v každém komunistovi šlo vidět radikála. Kdo sledoval první sněmovní pokus vyslovit nedůvěru Sobotkově vládě, musel si všimnout ulity, z níž jen výjimečně vylezli poslanci KSČM. Potvrdili tím dojem, že jsou členy subjektu nezvykle konzervativního. A to dokonce tak, že komunisté nekonzervují poměry, v nichž by prosperovali, nýbrž poměry, ve kterých pouze živoří.
Zazněly dva zásadní projevy komunistických předáků. V obou bylo jen povinné shrnutí partajních priorit.
Vojtěch Filip se jen letmo dotkl Andreje Babiše, jehož střet zájmů si vzala pravicová opozice za záminku pro hlasování o nedůvěře, ovšem připomněl, že komunisté jsou proti církevním restitucím, ukrajinským banderovcům nebo že by si přáli důsledná majetková přiznání a přísnější služební zákon.
Miroslav Grebeníček popsal záplavou adjektiv, která známe z normalizačních proslovů, prakticky totéž, leč pokusil se i o útok na city posluchačů. Například když vzpomněl hladové školáky lačně pokukující po svačinách bohatších kamarádů nebo nedostatek veřejných peněz na volnočasové aktivity dětí. Mluvil o tom dojemně, avšak poněkud mimo nastolené téma.
Nakonec proto postačí ocitovat krátkou vskuvku šéfa komunistických poslanců Pavla Kováčika: „Já říkám zcela jasně. Ani s pravicí, ani s touto vládou. Jsme svébytní, jsme svobodní. My si děláme svoji politiku a jestli nám někdo chce nasazovat psí hlavu, tak je to jenom jejich problém. My si budeme podle svého zdravého rozumu a podle toho, co jsme slíbili svým voličům a co jsme slíbili v poslaneckém slibu, také postupovat.“
Ke Kováčikovým slovům pro pořádek dodejme, že komunisté několikrát zopakovali, že za důležitější považují projednání sto sedmnácti bodů, které zbývají ještě z loňských schůzí Sněmovny, a že vládu nebudou svrhávat, poněvadž si nepřejí návrat asociální pravice.
Myslí si snad, že něco takového v podobě ODS a TOP 09, slabých jak čajíček, reálně hrozí? Nebo mají pocit, že komunističtí voliči neumí počítat do sto jedné?
Jedno vysvětlení mě napadá. Sympatizanti KSČM stárnou a vymírají. Těm, co zbyli, nezbývá mnoho sil na revoluční boj. Chtějí jen v klidu dožít. A pouhá zmínka jmen jako Kalousek, Schwarzenberg, Fiala či Němcová jim zvyšuje krevní tlak. Komunističtí poslanci na jejich zdraví myslí a nechtějí je rozčilovat. Proto nejvíc sil investují do pokládání květin ke Gottwaldovu hrobu, oprašování vzpomínky na Rudou armádu a konkrétních setkání se svými věrnými v regionech. V ghettu jim je vlastně celkem dobře. Nemají potřebu se vracet k prvorepublikovému internacionalismu, který by se hodil například uprchlíkům z Afriky a Blízkého východu. Necítí důvod se zasazovat za nová pracovní místa v modernějším a zelenějším průmyslu. Nedokáží se vzchopit k boji s lichváři či zdivočelými exekutory. Nechtějí krvácet kvůli vyšším mzdám.
V posledních letech se sice komunisté zapojili do vlády v některých krajích a objevila se u nich také čerstvá krev, která je nejvíce patrná na komunální úrovni. Například rudý havířovský primátor Daniel Pawlas, zdůrazňuje, že „do budoucna bude důležité naši stranu otevřít i jiným názorovým proudům a hledat vize moderní společnosti a jejího demokratického fungování.“
Něco mi ale říká, že nepochodí. Umírněnou vizi moderní společnosti nabízejí sociální demokraté, s radikální alternativou stále častěji přicházejí nová hnutí jako Syriza či Podemos.
Až se bude o vládě hlasovat příště, možná už si komunistů nevšimneme vůbec. Tiše vysublimují stejně jako neveselá doba, kterou si s nimi spojujeme.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus