Poněkud v ústraní a za nevelkého zájmu sdělovacích prostředků probíhá u komunistů příprava na další sjezd KSČM. Protože však komunistická strana vesele pracuje dál na likvidaci společnosti, která jí dává prakticky neomezený prostor k šíření svých myšlenek, je přinejmenším z důvodů obranných nutné zajímat se o to, čím tato strana dnes žije. V neposlední řadě jde i o to, že komunisté mající značný počet svých poslanců v poslanecké sněmovně, rozhodují či spolurozhodují o naší budoucnosti.

Na webových stránkách KSČM (www.kscm.cz) lze najít mimo jiné i práce teoretického charakteru, které nejlépe osvětlují současné úvahy v komunistické straně. V práci nazvané „Socialismus pro 21. století“ se komunističtí teoretici pokoušejí navázat na marxistickou filosofii a opět, v duchu přesvědčení o tom, že marxismus a jeho popis historického vývoje je vědou, se zabývají tím, jak by měl vypadat socialismus v blízké budoucnosti.

Naši komunisté tak opět vidí budoucnost lidstva v socialismu, který nebude protikladem kapitalismu, ale jeho překonáním. To si představují tak, že jejich strana získá v demokratických volbách většinu, která jí umožní zahájit proces zespolečenšťování výrobních vztahů. Ostatně, k zajištění sociální spravedlnosti je podle komunistů nutná revize společenských vztahů. Jak autoři práce Socialismus pro 21. století píší: „Karel Marx prokázal, že v kapitalismu vykořisťování existuje v důsledku zákonitostí kapitalistického soukromého vlastnictví i při formální občanské rovnosti a platnosti zákonů zbožní směny. Předpokladem sociální spravedlnosti je proto odstranění nadvlády kapitalistické formy vlastnictví a její nahrazení převažujícími společenskými vlastnickými formami. To umožní zajistit všem:

a) rovnou příležitost k práci podle schopností;

b) odměnu za práci podle pracovní zásluhy;

c) rovné právo na vzdělání, zdravotní péči a další podmínky kultivace osobnosti;

d) sociální jistoty pro všechny pracující v takové míře, aby i nejméně odměňovaná řádná práce poskytovala každému důstojné životní podmínky.

Autoři se detailně zabývají onou změnou, tj. odstraněním kapitalistické formy vlastnictví. Na jiném místě velmi jasně popisují, co mají za lubem.

Lze předpokládat, že v socialistické ekonomice budou jako ekonomické subjekty působit podniky nadnárodní, státní, samosprávných zaměstnaneckých kolektivů, družstevní, regionální a komunální podniky, ale i soukromé, individuální, resp. rodinné, případně i podniky nadací a jiných organizací. Všechny tyto vlastnické formy včetně soukromého vlastnictví budou začleněny do systému hospodářských vztahů socialismu. Existence soukromých vlastníků výrobních prostředků bude v tomto rámci užitečná i za socialismu. Perspektivnost příslušných forem pak potvrdí přirozená soutěž.

Komentář k tomuto odstavci musí začít právě u slova „užitečná“. Tím se jednoznačně naznačuje, že tato forma vlastnictví není komunisty podporována a pokud píší o tom, že se perspektivnost toho kterého vlastnictví prokáže v „přirozené soutěži“, je naopak přirozené vyjádřit takovému postupu případné komunistické vlády velkou nedůvěru.

Dále je nutné vyzdvihnout to, jak se naši současní komunističtí teoretikové vypořádávají s politickým uspořádáním. Podle našich marxistů bude docházet ke zmenšování třídních rozdílů, budou však existovat různé skupiny občanů se svými „neantagonistickými“, i když protichůdnými zájmy. A pokračují: „Mezi těmito sociálními skupinami bude i za socialismu docházet k určitým neantagonistickým rozporům a bude je třeba řešit. Tato řešení musí být nenásilná, musí být dosažena jednáním. Odtud plyne potřeba různých forem sdružování příslušníků těchto skupin za účelem reprezentace, formulování a obhajoby jejich specifických zájmů, v tom i případná potřeba politických stran. Tyto rozpory mezi sociálními skupinami i jednotlivci je nutné vnímat jako objektivní, přirozenou stránku i jako základ dynamiky dalšího vývoje společnosti.“

Čtenář nechť si laskavě uvědomí, že naši komunisté o otázce potřeby politických stran za socialismu uvažují jako o „případné“. Budou to tedy opět komunisté, kteří si dělají patent na to, které strany budou či nebudou potřeba!

Dále se autoři práce „Socialismus pro 21. století“ zamýšlejí nad způsobem přechodu od společnosti kapitalistické k socialismu. Píší: „Revoluce je zpravidla chápána jako násilné svržení vlády určité třídy nebo společenské skupiny a nastolení politické moci jiného společenského subjektu. Ve velkých revolucích minulosti byla jejím dominantním rysem právě násilná stránka, velmi často provázená proléváním krve. Marxisté však socialistickou revoluci s násilím nutně nespojují. Politická moc, jako úvodní krok socialistické revoluce, může být získána plně demokratickou cestou, totiž volebním vítězstvím. Sociálně-ekonomická stránka socialistické revoluce, tj. reálná přeměna společenského řádu, je pak dlouhodobý proces, trvající desetiletí. Socialistické přeměny, mají-li být trvalé, musí mít většinovou, neustále obnovovanou podporu obyvatelstva, být jím přijímány jako žádoucí pokrok oproti kapitalistické minulosti.

Prvek demokratického donucení je v přechodu k socialismu 21. století omezenější rozsahem i časově. Je nahrazován organizačními a kulturními funkcemi politické moci i institucí občanské společnosti. Většinová vůle společnosti přitom bude plně respektovat práva menšin. I při řešení sociálně patologických jevů nepůjde o pouhou represi, větší akcent bude kladen na prevenci.

Zde je nutné upozornit nejen na to, že komunisté předpokládají uchopení moci po vítězných volbách. Velmi zajímavá je totiž i myšlenka „demokratického donucení“, která by podle komunistů měla být v nástupu do socialismu 21. století „omezenější rozsahem i časově“. A evidentně komunisté nejsou ochotni ve svých úvahách připustit to, že by po získání moci ve volbách nechali politický systém beze změny a tak by se vystavili riziku volební porážky v dalších volbách. O svobodných volbách za socialismu se v materiálu nedočtete. Rovněž se nedočtete o tom, že v současném světě existují tři státy s jasnou komunistickou orientací. V případě severní Koreje jde o stalinistický režim nejhrubšího zrna ohrožující permanentně své sousedy. V případě Castrovy Kuby o diktaturu Castrovy rodiny. Pouze komunistická Čína se v posledních dvaceti letech rozvíjí směrem k fungující tržní ekonomice, ovšem stále bez demokratického politického systému. Realita je tedy taková, že žádný z komunistických režimů současnosti není demokratický v pravém slova smyslu a podle našeho chápání svobody a demokracie.

Co z výše uvedeného plyne? Především by si všichni pamětníci, ale i lidé mladí, měli udělat čas a seznámit se s celou prací našich komunistických teoretiků na již výše zmíněných webových stránkách. My, lidé starší a již něco pamatující, si tak osvěžíme marxistickou filosofii, které jsme byli vystaveni v dobách svého mládí. Mladí lidé by se měli s názory komunistických teoretiků seznamovat právě proto, aby věděli, jaký že jim to komunisté připravují „ráj na zemi“. A především, a to je hlavní, je nutné komunistickou teorii umět konfrontovat s realitou toho, čím socialismus ve skutečnosti byl a stále je.

Navíc, je velmi zajímavé, že naši komunističtí teoretici se ani slovem ve své práci nezmiňují o Pražském jaru roku 1968 jako o příkladu změny komunistické politiky směrem k větší demokratičnosti společnosti a k názorové pluralitě. Současní stratégové komunismu více než na pluralitu politických stran (připomeňme si, že materiál existenci politických stran připouští slovíčkem „případně“) sázejí na „přímou demokracii“. To je ostatně důvodem, proč jsou právě komunisté nejzarytějšími podporovateli tzv. obecného referenda. Sázka na „přímou demokracii“ tak vede komunisty k podpoře těch společenských struktur, které nejsou pevně názorově ukotveny, tj. různých zájmových spolků a sdružení. Tak je to proto, že takováto sdružení oslabují politický rozměr zastupitelské demokracie a rozbíjejí nekomunisticky orientované strany, které by se podle představ komunistů měly stát právě kořistí těchto apolitických spolků.

Závěrem lze stručně shrnout, že se, slovy klasika, komunisté ničemu nenaučili a nic nepochopili. Je jisté, že současné vedení KSČM je vedení tak říkajíc provizorní. V případě, že by nastala v Evropě či ve světě taková situace, která by jim umožnila návrat k moci, současné vedení KSČM by bylo první obětí nového převzetí moci komunisty. Nikoliv Filip, Ransdorf či Dolejš, ale lidé typu Grebeníčka, dnes jakoby na vedlejší koleji, by se ujali moci. Opět by došlo k bolševizaci společnosti a k diktatuře, o níž teoretici komunismu hovoří eufemisticky jako o „demokratickém donucení“. Jaká společnost zde bude za mnoho dalších generací a jak bude sebe sama nazývat, je otázkou, která není podstatná. Bude-li totiž založena na politické pluralitě, bude-li v ní dostatečná svoboda jak pro rozvoj jednotlivce tak i například pro ochranu přírody, tak právě takovou společnost bych našim potomkům přál.