Blamáž s Věcmi veřejnými po soudu s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou se dramaticky odrazila v preferencích. Poslední průzkumy, jakkoli diskutabilní a s mnoha otazníky, ukazují na to, že se KSČM stala pro téměř 20% voličů přitažlivou stranou. Průzkumům teď obě levicové strany dominují a spolu by mohly podle některých výsledků dosáhnout téměř ústavní většinu. Pikantní na tomto výsledku je to, že se nepodmíněně odsouzený Škárka stal "koněm" Jiřího Paroubka a jeho LEV21. V takto společensky rozjitřené atmosféře by předčasné volby do poslanecké sněmovny byly v režii levice se všemi důsledky. Všechny naprosto nezbytné reformy, které prosazuje Nečasův kabinet, by padly pod stůl a levice by zvýšila výdaje všemi možnými formami. Ti, kdo by tuto politiku české levice zaplatili, jsou rovněž známi. Byly by to banky (s předpokládanou speciální bankovní daní), firmy a podnikatelé.

Tato politika by v případě zachování demokracie a svobody - k tomu se vyjádřím níže – vedla samozřejmě k dalšímu růstu cen a stagnaci mezd. Podnikatelé, firmy i ty "zlodějské" banky by si vyšší daně započítaly do svých nákladů a stejně bychom nakonec za tuto hospodářskou politiku zaplatili všichni. Jestliže levice kritizuje zvyšování daně z přidané hodnoty jako diskriminační, postihující především nízkopříjmové skupiny obyvatel, levicová politika je v mnohém pro nízkopříjmové skupiny horší. Zvýšila by se totiž opět výrazným způsobem závislost těchto společenských skupin na státu a vše, co bylo v posledních několika letech dosaženo, by bylo zmařeno.

Výrazné posílení vlivu komunistů na levicovou politiku by mělo evidentně neblahý důsledek nejen pro podnikatele. Komunisté spolu s odbory dnes tvoří velmi nebezpečný blok, který by velmi rád provedl zestátnění v rozsahu, o kterém nelze než hovořit jako o masívním. Je paradoxní, že by se tak začala realizovat ekonomická politika, která přispěla lvím podílem k ekonomickému bankrotu Řecka. V případě účasti komunistů ve vládě by byl dovršen proces společenské revanše za listopad 1989. Prosazování státního sektoru by bylo velmi žhavým tématem medií a realizace těchto plánů by se mohla dotknout v prvém případě právě největších médií. Zestátnění médií by byl začátek konce svobody a demokracie. Komunisté jako učenliví žáci Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga mohou počítat s podporou té společenské skupiny, která v demokracii a svobodu nikdy nevěřila, a mohou tak "tlačit" sociální demokraty více doleva. Ekonomické otřesy světových trhů tak podobně jako v minulosti pomáhají podporovat snění o "lepší" společnosti. Politika odborů "čím hůře tím lépe" není ostatně nic nového pod sluncem. Aktivně se teď do ní zapojují takzvané "občanské iniciativy", viz mnou zmíněný ProAlt, což není nic jiného než komunistické béčko, nastavující přívětivou humanistickou tvář "nelidskému" kapitalismu.

Odchod VV z vlády a jejich náhrada platformou Karolíny Peake může mít na vládu stabilizující vliv. Podmínkou je, že se takto ustavená podpora vládě v poslanecké sněmovně bude schopna dlouhodobě orientovat na spolupráci a třecí plochy různých názorů nebudou promítány do siláckých gest, čímž se vyznačovala politika Bárty na konci jeho působení na vládu. Jedině tento způsob práce vlády má naději. Pokud se podaří ekonomickou situaci stabilizovat a ustanou vládní rozmíšky, může vláda dokončit to, co začala. Pak jí jako přesvědčený demokrat dám svoji důvěru. A jen tak se "protestní" hlasy pro komunisty mohou vrátit tam, kde byly před vypuknutím vládní krize.