V médiích budou nyní předmětem bezúčelného přemlacování prázdné slámy spory o to, kdo je vlastně pomyslným vítězem nezdařené volby. Nabubřelé vyjádření Jiřího N. Paroubka pro ČT, že Jan Švejnar je morálním vítězem, protože z outsidera se vypracoval na rovnocenného soupeře Václava Klause, je zcela nepochybně nesmyslné. Odevzdaný počet hlasů pro něj není odrazem jeho kvalit v očích svobodně uvažujících, na stranických sekretariátech nezávislých volitelů, ale právě jen výsledkem úradku stranických bafuňářů, jimž se volitelé podrobují v zájmu zachování svého postavení. Kdyby si vedení ČSSD a „zelených“ usmyslelo, že k vyjevení jejich zběsilé nenávisti k Václavu Klausovi bude nejvhodnějším „Antiklausem“ gorilí mládě Moja, dostalo by v třetím kole Švejnarových 113 hlasů ono. Pomyslný úspěch se dá měřit jen postojem volitelů KDU-ČSL a nezávislých, kteří nakonec byli vstřícnější k Václavu Klausovi. Za poměrně úspěšného se může považovat Martin Bursík, jenž úspěšně prodal svého bezbarvého kandidáta socialistům. Skutečnými vítězi jsou ale komunisté, kteří na začátku bez mlžení řekli, čeho chtějí dosáhnout i jak to udělají, a skutečně dosáhli svého. K úspěchu jim sice pomohla vis maior v podobě zdravotní indisposice tří volitelů, nicméně je jejich. Ukazuje to skutečnou váhu této menšinové strany vynikající nad ostatní názorovou konzistentností, pevnou organizovaností a nadprůměrnou kvalitou své parlamentní reprezentace. Na okraj dodávám, že Jan Švejnar se mýlí, když se domnívá, že komunisté nedorostli úrovně státotvorné strany. Kvalitní plnění opoziční role je jedním ze způsobů státotvorného chování. Je škoda, že lpěním na zprofanovaném jménu a neochotou otevřeně se zřeknout extrémistické ideologie se komunisté vylučují z podílu na moci výkonné. Při současném nedostatku výrazných osobností by jejich účast byla přínosná. Je zarážející, že v boji proti Václavu Klausovi s nimi na jedné lodi plují osvědčení operetní antikomunisté, senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina, od nichž by se dalo očekávat, že podpora komunistů je bude varovat před Janem Švejnarem.
Diváky trapné frašky jsme mohli být díky službě veřejnoprávní televize. Řekl bych, že v průběhu předvolební kampaně spíše stranila Janu Švejnarovi, což odpovídá její poplatnosti duchu „televizní vzpoury“ z r. 2001. Nemění na tom nic ani okolnost, že byl dočasně suspendován šéf regionálního zpravodajství Adam Komers kvůli tomu, že podepsal petici ve prospěch Jana Švejnara. V každém případě ze všech médií to byla právě ČT, která pomohla Janu Švejnarovi uskutečnit vzestup od obrazu tuctového amerického vysokoškolského pedagoga do postavení mediální hvězdy. Způsob, jakým ČT komentovala volbu prezidenta, ale spíše vypovídá o mediální taktice poslaneckých klubů než o postojích komentátorů. V tomto směru považuji výtku Mirka Topolánka Jakubovi Železnému za nespravedlivou. Naopak, ČT se k němu zachovala velkoryse, když nerozmázla jeho vulgární výrok, jímž vyjádřil rozčilení nad postupem „švejnarovců“ v zápase o volební proceduru. Reportér, který stojí v předsálí, musí dělat svou práci a vyplnit čas. Sotva může odmítat politiky, kteří přicházejí a mají zájem poskytnout rozhovor. Ostatně vstřícnost vůči Jiřímu N. Paroubkovi nebo Martinu Mejstříkovi nebyla jen v jejich prospěch, neb zprostředkovala také svědectví o jejich trapnosti.