29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Komunisté devatenáct let po listopadu

1.12.2008

„Někdy se mě zmocňuje pocit, zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí.“ Tato slova reagující na nadcházející spoluúčast KSČM při správě některých krajů pronesl v předvečer 19. výročí listopadového pádu komunistického režimu Václav Havel.

Bývalý prezident se tak přiřadil k těm, co interpretují události sklonku roku 1989 jako antikomunistickou revoluci. Jenže to je víc než nepřesné. Je to zavádějící a účelové.

Když pomineme ty, kteří cinkali klíči proto, že chtěli žít v jednom velkém Tuzexu, tak stěžejním motivem zvratu byla touha po obnovení svobod občanských, politických, ekonomických. Předlistopadový disent se opíral o politický program zformulovaný manifestem Demokracii pro všechny, který vydalo na podzim 1988 čerstvě ustavené Hnutí za občanskou svobodu. Do té doby usilovala perzekuovaná opozice o naplnění helsinských konvencí a dodržování zákonů, v nichž byly zakotvena elementární lidská práva. Hnutí za občanskou svobodu však přišlo s jasným politickým profilem a politickými požadavky. Manifest Demokracii pro všechny, který podepsaly natolik rozdílné pravo-levé osobnosti jako Václav Havel, Václav Benda, Alexandr Vondra či Jaroslav Šabata, mimo jiné hovořil o potřebě nové demokratické ústavy, obnovy právního řádu, ochrany životního prostředí, radikální hospodářské reformy, plurality různých typů vlastnictví, svobodného duchovního života, svobody víry či nezávislých odborů. Vzýval demokratickou československou federaci, odchod sovětských vojsk, demilitarizaci společnosti a evropskou integraci. Hlavně však odmítal povýšení jakékoli společenské skupiny nad jiné a domáhal se politického pluralismu, jinými slovy svobodné soutěže různých ideových proudů. Nešlo tedy o odstranění komunistů a jimi favorizovaného politického modelu, nýbrž o otevření prostoru pro demokratickou politickou pestrost.

Když už bylo v roce osmiček zapomenuto na stěžejní politickou událost roku 1988 - možná proto, že se někteří signatáři manifestu Demokracie pro všechny vzdálili svým tehdejším názorům - tak bychom alespoň neměli dávat listopadu 89 jiný obsah, než jaký ve skutečnosti měl. Vedle úsilí o pluralitu k němu patřilo i heslo „Nejsme jako oni“ nebo následné zvolení Václava Havla do prezidentské funkce komunistickým parlamentem.

Zakázání komunistické strany těsně po převratu by bylo chybou, ale bylo by pochopitelné a zapadlo by do řady dalších nestandardních počinů. Čerstvá politická uskupení se však rozhodla utkat se s komunisty v řádných demokratických volbách. Komunistická strana v nich byla upozaděna, k jejímu vymazání z politického spektra ale nedošlo.

Od té doby přizpůsobili komunisté svoje stanovy i politický program ústavě a zákonu o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Jsou radikální, demagogičtí, populističtí, nicméně zákonný rámec překračují leda jejich jednotliví členové. Komunistická strana jako celek přijala polistopadová pravidla hry a úzkostlivě je dodržuje, aby nezavdávala záminky svým kritikům. Zajímavý test by KSČM mohl připravit až zákon zapovídající popírání či bagatelizování zločinů komunismu.

Vztekání se, že komunistům nebylo zakrouceno krkem po listopadu 89, nebo požadování jejich rozpuštění nyní, je pouhou operetní tečkou za neschopností drtivě komunisty porazit v řádných volbách. KSČM je dlouhodobě třetí nejsilnější stranou a voliče jí neubírají ani četné mobilizace a antikomunistické kampaně. V říjnových krajských volbách obdrželi patnáct procent (přesně 438 024) hlasů a přiděleno jim bylo 114 mandátů. Porážka občanských demokratů politickými tématy a programem levice, zejména sociální demokracie, se odrazila v přizvání komunistů do krajských rad v Moravskoslezském a Karlovarském kraji. A právě tato skutečnost rozladila i v úvodu citovaného Václava Havla.

Proč ale nezkusit nahlížet na komunistický comeback jinak? Třeba jako na zkoušku naší demokracie a její pevnosti. Skoro po dvaceti letech od pádu Husákova a Jakešova režimu komunistům schází zahraniční krytí. Místo toho respektují parlamentarismus, maximálně sní o rozvoji přímé a samosprávné demokracie. To, že odmítají české členství v Severoatlantické alianci, by mělo být součástí legitimní polemiky, stejně jako jejich spojenectví s konzervativními euroskeptiky či ochota volit za prezidenta v roce 2003 Václava Klause a v roce 2008 Janu Bobošíkovou. Komunisté jsou nevkusní, ale sotva nebezpeční.

Jejich zarytí odpůrci dělají komunistům u radikálních voličů spíše reklamu. Hlasy pro KSČM však odčerpává sociální demokracie, chová-li se zodpovědně a drží-li se svých závazků. Ve Francii dokonce socialista Mitterand přizval komunisty s dvacetiprocentní podporou do vlády a za čas jim zbylo jen pět procent věrných. Francouzští komunisté zkrátka ztratili punc výjimečnosti a renomé protestní strany.

Čeští komunisté jsou silní v komunální politice. Přitom zůstali jako jedni z mála stát mimo korupční skandály. V roce 2002 získali prvního primátora v Karviné, kde uzavřeli koalici s ČSSD a KDU-ČSL. Letos poprvé vstoupili do krajských rad. Odtud je cesta k spoluvládnutí na celostátní úrovni dlouhá a trnitá. A kdyby k němu mělo dojít, jednalo by se o riziko hlavně pro samotnou KSČM.

Ti, co se považují za skutečné, nekomunistické demokraty, by devatenáct let po listopadu 89, který rozhodně zbytečný nebyl, neměli obviňovat část svých spoluobčanů z touhy po východním objetí, nýbrž přemýšlet o tom, jak je přesvědčit o své pravdě a jakou perspektivu jim nabídnout. Prvním vodítkem budiž letošní zjištění, že studenoválečnický radar či poplatky u lékaře u většiny voličů jako tahák nezabírají.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6