Zdá se, že společenská radost před 3 lety, kdy ze sněmovny vypadla komunistická strana, byla přinejmenším předčasná. Pohrobci zvedají hlavu.

Nezastírám, že k napsání blogu mne vede občasná četba článků předsedkyně (lépe řečeno generální tajemnice, ať ponecháme jejich specifické ptydepe) Kateřiny Konečné. Pokud by to byly jen ojedinělé výkřiky o děsuplné situaci ve společnosti, které ona ze svého pohodlného křesla, obsypaného královským platem z EU tu a tam vydává, nestálo by to za pozornost.

Její chucpe, s níž poukazuje na současné potíže ve společnosti (které byly, jsou a budou), jsou však s těmi, které byly za dob vlády jedné strany jsou zcela bagatelní, je neuvěřitelné. Dovoluje si zcela bezostyšně popisovat „tragický“ stav společnosti, kritizuje současnou vládu, která se chová směrem k Ukrajině s vysokou dávkou humanity a neváhá fakticky kolaborovat s agresorem. Nikde jsem nepostřehl její odsouzení zřetelného viníka současného stavu na Ukrajině.

Ve sněmovních volbách v roce 2021 dostala KSČM 194.000 hlasů. V posledních volbách dostal její slepenec o 100.000 hlasů více. Opravdu si těchto zhruba 300.000 tisíc voličů myslí, že ideologie komunismu je lepší, než současný systém, který nešpehuje člověka na každém kroku, který neomezuje volný pohyb osob, odstranil buzeraci na hranicích a umožnil její volné přakračování, ponechal lidem svobodnou vůli co mohou dělat, číst, sledovat i myslet? Je to jen ztráta paměti a jakési zvyknutí si na pohodlný a k člověku vlídný režim, nebo opravdu zaslepenost a touha odevzdat dobrovolně svou svobodu do rukou tyranie?

Dne 17.7.2024 uplynulo 35 let od slavného projevu Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. Pamětníci si jistě vzpomenou na řadu výroků tohoto myslitele, jeho mišmaš mezi bojlery a brojlery, na hodnou holku Hanku Zagorovou a Jandy, co berou dva milióny atd. Celý národ měl možnost v přímém přenosu spatřit do naha obnaženou debilitu komunismu v celé jeho kráse. Že by se přitažlivost této šarády opět vracela na pódium?

Nebyl uspořádán „Norimberský proces“ . Ten s nacisty v letech 1945-47 jasně pojmenoval zlo. Ustavil osobní odpovědnost jednotlivců za milióny mrtvých, za zločiny proti lidskosti atd. Takže každý, kdo dnes koketuje s nacismem, dostává se ihned do konfrontace s výsledkem procesu.

Komunismus nikdy jako zlo takto odsouzen nebyl. Dodnes jsou někteří, kteří s nostalgií vzpomínají na pivo za 1,70,- Kčs a levné odborářské pobyty na Rujáně. Zapomínají zmínit, že to vše bylo vyměněno za svobodu člověka, kterou dnes považujeme za zcela integrální věc, o které ani nepřemýšlíme. Lidé, kteří za komunismu byli zavražděni, jsou dnes zapomenuti, jejich potomci museli často velmi pracně žádat o jejich rehabilitaci a vrácení ukradených majetků. Exponenti komunismu až na ojedinělé výjimky dožili své hnusné životy v přepychu a dokonalé zdravotní péči, kterou za doby své vlády „proletářům“ odpírali.

Nejsme v tom sami. Ve Francii již bohatší lidé přesouvají své majetky mimo zem, protože se bojí veřejně deklarovaného záměru pana Melenchona, že na ně uvalí zvláštní vysokou daň (rozuměj krádež jejich majetku, kterého dosáhli svou prací a umem). V tomto boji má pan Melenchon mocnou zbraň a tou je závist těch méně schopných.

Zdá se, že ono „kouzlo“ komunismu nevymizelo. Je trvale uhnízděno v duších těch, kteří místo braní si příkladu z možností svého rozvoje (který byl za dob komunismu tvrdě potlačován), závistivě pokukují po těch, co tuto možnost využili. Co víc, chtějí si z jejich majektu cosi urvat pro sebe, nezaslouženě. To, že jim to nepomůže, sociologové dokládají více než věrohodně.

Ale Kateřina Konečná a další jí podobní jim to budou vždy a opakovaně slibovat. Ráj na zemi, který se vždy zvrtne v peklo.

Opravdu zase potřebujeme jako národ nafackovat?