Příprava ČSSD na volby finišuje. Volební program zveřejní koncem ledna, kandidátní listiny schválila již v prosinci. Za krajské lídry byli vybráni ministři Paroubkova ambiciózního kabinetu, zkušení soc.dem. poslanci a jeden regionální politik (Karlovarsko). Některé ze starých známých obličejů budou v příští Sněmovně chybět, zatímco pár nových, prověřených zpravidla na komunální úrovni, přibude. Poslední otazník visí nad osudem Jaroslava Palase. Jakmile bude rozlousknut i on, můžeme se poddat spekulacím, o kolik více či méně kvalitní nadcházející parlamentní zastoupení ČSSD bude.

Spekuluje se ovšem už i nyní. Téma zní: Stává se soc.dem. monolitem ovládaným jediným mužem?

Chápu publicisty, kteří postrádají kolorit minulých tří let. Zvenku možná bylo opravdu zábavné sledovat, jak samotní sociální demokraté pořádají hon tu na Špidlu, tu na Grosse, nebo jak z prezidentské volby dělají frašku. Sotva se strana, skoro až nečekaně, dala dohromady a našla čitelnou vůdčí osobnost, nastala nuda. Velmi těžko se rozebírají různosti jak názorové, tak personální. Za ČSSD pějí sólo Jiří Paroubek či Bohuslav Sobotka, kdežto disharmonický sbor dozpěvující předchozím špičkám byl stažen z programu. Výjimkou zůstává Miloš Zeman, jehož právo napadat napříč ČSSD kohokoli je tiše tolerováno.

Místo toho, aby média vyzdvihovala, jak se ČSSD začala chovat profesionálně (ostatně tak jako KDU-ČSL či ODS) a z hlediska blížících se voleb jedině možně, tak slýcháme obavy, zda Paroubek nedusí jiné talenty a zda se za hrází absolutní Paroubkovy podpory nehoufují party potenciálních zrádců.

Dnešní stav přitom lze vysvětlit logicky, s chladnou hlavou. Za prvé, Paroubek není bytost neomylná. Má ale dar umět přiznat chybu, což několikrát i veřejně ukázal. Za druhé, Paroubkův politický rejstřík je natolik širokospektrální, že sklízí uznání u stranické levice i pravice. Zručně proplouvá mezi komunistickými peřejemi, náruč otevírá liberálním silám a šikovně pracuje s nezávislými sympatizanty, kteří mohou ČSSD pomoci odbornou zdatností, nebo razantním stylem vystupování. Zároveň dává jasnou tvář českým integračním snahám v rámci EU a odhodlaně domů přenáší úspěšné zahraniční vzory. Za třetí, objeví-li se v soc.dem.názor alternativní či nesouhlasný vůči premiérovu, je pochopitelné, že je přednostně probírán s Paroubkem mezi čtyřma očima, případně na uzavřených partajních schůzích. Většinové stanovisko, ať už je jeho iniciátorem kdokoli, pak přirozeně sdělovacím prostředkům, potažmo občanům prezentují volební lídr a úřadující šéf strany.

Pokud by se premiér dopustil pošlapávání ústavy nebo zásadních zvratů v zahraniční politice (jak tomu bylo za Zemanova vládnutí), zazněly by kritické hlasy patrně i navenek. K čemu ale spřádat opozici pro opozici, když neexistují relevantní důvody? A že smyslem na květen plánovaného sjezdu je pouze zvolení Paroubka předsedou ČSSD? Není snad přinejmenším stejně zajímavé slibované představení silných osobností, které by soc.dem. ráda nabídla za členy budoucí vlády?

Shrnuto: Paroubek se nemusí líbit všem. Dokonce chápu mnohé liberály, kteří mu nemohou přijít - a patrně nikdy nepřijdou - na chuť. Nicméně těm, které by šlo označit marketingovou hantýrkou za adekvátní "cílovou skupinu", se protřelý Paroubek a zklidněná ČSSD nabízí jako volitelné zboží.

Václav Klaus se v prosincovém rozhovoru pro Magazín LN pohoršeně otřel o údajnou "kvalitativní, téměř systémovou strukturální změnu" sociální demokracie. V návalu dojemné péče o levicovou konkurenci si nepovšiml, že ideové kotrmelce předvádí naopak rázem sociálních ohledů plná ODS, ani že čerstvé vládní přírůstky ČSSD (Jandák, Rath) se ochotně přihlásily k neměnné koncepci i dlouhodobému programu soc.dem. Nervozita politicky citlivého prezidenta tak nakonec vypovídá o Paroubkově přínosu sociální demokracii asi nejlépe.

(zkrácená a upravená verze vyšla 2.1. v deníku Právo)